STARÁ ŠUMAVA: O Babylonech
Mé poslední přání
Aspoň jednou kéž bych mohl
podívat se domů k nám.
Uvidět horu a lesy,
stěnu snů k mým dětským hrám.
Kde jsem se co chlapec učil
mít rád ten kraj, rodný dům,
kde les věčnou píseň šuměl,
pramen zurčel k oblakům.
Letní tmou se hovor nesl,
na lavičce sedli si
lidé před dům k vyprávění,
ten čas nikdo nevzkřísí.
Aspoň jednou se tam vrátit
cestou podle potoka,
uslyšet ten šum a v srdci
domov sevřít zhluboka.
Vydáme se po stopách zmizelé Šumavy. Historie bývalého Velkého Babylónu začíná v dobách, kdy se na severovýchodních svazích Křemelné těžilo zlato. Tehdy správa zlatých dolů nechala vybudovat hornickou osadu složenou z nuzných chýší, aby poskytla horníkům alespoň nějaké zázemí.
Nebe modré a drobné bílé obláčky. A támhle asi, podél stromů ovocných, vedla kdysi cesta stará. A cesty nové, spolu se značkami, dál cestu jdoucím ukazují. Velký bratr Malého Babylónu. Ten Malý dnes loukou obklopenou mezi lesy jest. A ten Velký? Mnoho luk a pastvin jej tvoří, cesty jím procházejí a výhledy jsou z něj do kraje, přes stromy ovocné, co po staveních zde zůstaly. A uprostřed chatka malá, hned vedle základů starého dvorce, které dnes spíše protržený rybník připomínají. Ptáte se, odkud se vzal zvláštní název osady na české Šumavě? S hříchem neměl nic společného, ani s bájnou říší. Šlo o zkomoleninu francouzského slova „pavillon“, neboť již v dobách Lucemburků tu stával lovecký přístřešek. Později byl přebudován na lovecký zámeček s občerstvením a ještě později se samota rozrostla v osadu Malý a Velký Babylon.
Nad lukami v okraji lesa prameny vyvěrají a u nich stojí smrk starobylý, až strašidelný, jako by snad ty prameny před vším špatným střežil. Skoro celý asi vichrem padl, ale nový kmen s korunou z toho starého zas vyrůstá. Snad podobenství s osudem dvorce zdejšího a tak i místo, kde před pár lety ještě krásné stavení stálo, tak jako ten smrk se zotaví. To jinde zase, v lukách, k nebesům bukový háj se vypíná. Z hald kamení vyrůstá a v korunách ptáci poletují. Celé místo zvláštní atmosféru má. Přesto, že události významné tu děly se ještě nedávno, jakoby čas zde nebyl. Jakoby zde bylo vše co se událo, nyní, naráz…
Zkomolené jméno se zachovalo i v dobách, kdy Lucemburkové byli jen dávno mrtvými králi a po těžbě zlata zbyly jen sněžné jámy. Na Babylóně později fungovala sklárna, přičemž značná spotřeba palivového dřeva skláři vedla k vymýcení lesa v okolí Babylónu. Když sklárna ukončila provoz, zbylo v jejím okolí dost pozemků, aby se Babylón stal zemědělským statkem. Bývalý královácký dvorec Velký Babylon byl založen v druhé polovině 17. století Andreasem Haasem, který jsem přišel z Javorné. Haasův rod zde vydržel až do poválečného odsunu. Šumavské selské dvorce s bohatstvím dětí byly bohatým nevysychajícím pramenem, který dával světu vynikající lidi.
Kolik jen pokolení vzešlo z jedné takové usedlosti a jak se košatěl seznam osobností jednoho jediného rodokmenu, můžeme tu jen naznačit. V tomto případě sestavili podobný přehled všech linií rodu Haasů, zdávna usedlého na Velkém Babyloně, z Ameriky se navrátivší Johann Haas v Lipsku a paní E. Lindnerová, roz. Haasová, ve Vídni. Vycházeli od Johanna Haase „von Grünenwaldt“, povýšeného právě s tímto přídomkem roku 1653 do šlechtického stavu (dopis a erb udělený císařem Ferdinandem III. Habsburským), rychtáře v Zejvízu (Seewiesen, dnes Javorná), který prodal tamější dvůr a sklárnu roku 1666 Sebastianu Gerlovi (odtud místní jméno Gerlov, Gerlhof) a odešel do Sušice (Schüttenhofen), kde se stal radním a jeho vnuk pak tamtéž i starostou; potom kochánovská a stodůlecká linie; dále linie velkobabylonská, založená Andreasem Haasem ze Zejvízu, od toho zase vycházející linie pražská, linie na rytířském zboží Schlötenitz v Pomořanech (Pommern) a vídeňská linie s muži jako byl Dr. Ferdinand rytíř von Haas, generální konzul v bosenském Sarajevu, Josef rytíř von Haas, generální konzul v čínské Šanghaji, jeho bratr Ferdinand, generálmajor, generál Ottokar Haas „von Trotzen“.
O tom, že však i sedláci na domovském statku umějí mnohého dosáhnout, svědčí případ Franze Haase, který jako starosta obce Stodůlky (Stadln) a okresní hejtman (obojí v letech 1901–1918) získal roku 1908 císařský Zlatý záslužný kříž. Jeho syn Johann zcela přestavěl dvorec i hospodářské budovy a vedl hospodářství podle těch nejmodernějších zásad (odvodňování ve velkém rozsahu, zlepšování půd, zalesňování), a to už ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století ) zcela bez státní subvence.“
A ještě pověst. Hřích tu však přece jen nakonec zahnízdil:
Poblíž žili hříšní manželé, hrabiví a nepřejícní. Vrcholem jejich bezbožnosti bylo vloupání do kaple svatého Vintíře, zcizili posvěcenou hostii a dali ji do krmení své kravičce, aby byla zdravá a dojila více mléka. Kravka ale po pozření hostie promluvila lidským hlasem. Vyčetla manželům jejich hříchy a prorokovala jim zlý osud. A ten se naplnil, manželé do týdne zemřeli. Celý Babylon byl sužován démony, ani manželé neměli po smrti klid. Zjevovali se jako dvojice černých kůzlat. Kolem obce operovali i záhadní černí muži, objevovali se kolem půlnoci. Přepadávali osamělé chodce a prý jim do úst lili rozpálený lůj. Proč? To nikdo netuší. Černooděnci rychle přicházeli i odcházeli, údajně odlétali vzduchem s děsným řevem a mručením. V rukou prý drželi svítící lucerny a svíce, které neuhasil ani vítr.
Babylonské démony se pokoušely zahnat celé zástupy přivolaných kněží. Až páter z Dolního Rejštejna na ně vyzrál. Duchové byli přemoženi a zakleti až kamsi do Tyrol.
V kraji se vyskytuje i druhá verze pověsti: Duchové byli zakleti do jednoho ze šumavských jezer.
Po odsunu německých obyvatel zůstalo z Malého a Velkého Babylonu stát pouze jediné stavení. Původní osada byla léta v držení významného rodu Haasů. Duchové i černí muži zmizeli v propadlišti času, jen ponuré ticho dotváří zdejší podivnou atmosféru…
Zdroj: Ingomar Heidler Böhmerwäldler Jahrbuch 2000, s. 129-140, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Spirit
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora