STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Kámen neštěstí v Sušici
Navštívíte-li Sušici, nezapomeňte se zastavit u jejích kamenných památek, ale pozor – na Kámen neštěstí raději nešlapte, i když pověstem třeba nevěříte.
Tak jako posloucháme někdy rádi pohádky, tak musíme našim předkům přiznat a ponechat jejich pověry. Žili s nimi a věřili jim. Škoda, že zde uvedené vlatnosti jsou pouze pověry, které patřily ke své době. Pro jejich neúspěšné působení byli pak lidé nuceni k přemýšlení a k vysvětlování jevů jinými, přirozenějšími a pravdivějšími cestami. Jednu vlastnost však mají všechny tyto kameny skutečnou. Při pohledu na jejich přirozenou krásu nám všem zahřejí duši a to rozhodně není málo.
Se Sušicí, jednou z bran k Šumavě, je spojováno až neuvěřitelné množství všelikých pohádkových příběhů, pověstí a legend. Možná je důvodem podhorská poloha města, v horách vždy vznikalo velké množství tradičně přes pokolení předávaných zkazek, možná je Sušice skutečně pohádková a čarovná. Některé z příběhů se pojí k jednotlivým domům starého města, některé k postavám, jež mají svůj historický základ a těžko říci, do jaké míry totéž platí o jejich činech a dějinných událostech.
Půjdete-li po náměstí Svobody, povšimněte si další ze zdejších pozoruhodností. Na sušickém náměstí v blízkosti kašny najdete pověstmi opředený tajemný kámen neštěstí. Kámen byl původně umístěn o několik metrů dále v místech, kde dnes náměstím projíždějí auta a označoval místo, kde v roce 1672 skončil život mladého rytíře z Rumerskirchenu. Rytíř z Rumerskirchenu v té době žil na tvrzi v nedalekých Volšovech.
O neštěstí, které ho postihlo, jsou dvě verze.
Podle první se rytíř opil a vystřelil z pistole směrem k místní kapličce. Kulka prošla oknem a prostřelila obraz sv. Anny. Potom nasedl na koně a tryskem hnal do Sušice. Zběsilá jízda skončila v Sušici na náměstí, kde zasáhl osud – kůň se splašil a svého opilého jezdce shodil ze sedla. Rytíř spadl na dlažbu a zlomil si vaz.
Druhá verze uvádí, že rytíř chvátal do Sušice na námluvy. I v tomto případě jeho rychlá jízda měla za následek rytířův pád z koně a jeho smrt. Sušičtí pak na místo jeho skonu položili polovinu starého náhrobního kamene. Kamene se každý stranil a varoval se přes něj přejít, aby jej nepotkalo neštěstí. Říkalo se, že kdo na ten kámen šlápne, toho potká neštěstí, nebo do druhého dne alespoň onemocní rýmou či bolestí hlavy.
Odváží se snad někdo na sušickém náměstí překročit kámen neštěstí?
Také příběh nešťastného rytíře měl své pokračování. Jelikož nikdo nevěděl, jakého byl rytíř vyznání, byl prý pohřben před hřbitovní vrata. To rytíře rozčilovalo, že jej tak neuctivě pohřbili a začal se sušickým mstít. Když on nenalezl klid v hrobě přes den, usmyslil si, že zdejší obyvatelstvo neusne v noci. O půlnoci opouštěl svůj hrob a budil lidi hlasitým pokřikem „Hoří“. Přítrž tomu udělal až jeden statečný zvoník. Jednou v noci vyčkal, až duch rytíře opustil hrob a odložil svůj pohřební rubáš. Ten mu pak sebral a rychle utíkal ke kostelu. Rytíř si toho ale všiml a začal ho pronásledovat, protože bez rubáše se nemohl vrátit zpět do hrobu. Zvoník rychle vběhl do kostelní věže a na poslední chvíli se mu podařilo rozezvučet zvon. Rytíř se proměnil v prach a zmizel.
Zdroj: Mgr. Zdeňka Řezníčková, Muzeum Šumavy Sušice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora