STARÁ ŠUMAVA: O školním vysvědčení
Rada na cestu života mládeži ze školy v knize vyšlé z roku 1902. Citujme z kapitoly třetí, která nese název Konati svou povinnost buď tvým nejpřednějším heslem života.
„Povinnost jest veliké slovo; konati povinnost jest údělem našeho života a základem všech ctností. Však kdo ti poví, zdali jsi vykonal, co ti povinnost velela? Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“
Už brzy se školní zvonění rozezní naposledy, děti si přeberou vysvědčení a vydají se na prázdniny. Dnes se předávání vysvědčení nese ve slavnostnějším duchu, ale nebylo tomu tak vždy. Víte, kam až sahá jeho historie a v jaké době byly děti klasifikovány na sedmistupňové škále? Jak je to s umisťováním portrétů hlav státu a kde se vzaly sběrové akce? Pojďte se s námi podívat na tuto stránku historie a zavzpomínejte na svá vysvědčení.
Úřední listina, s níž se během svého života setkáváme nejčastěji – školní vysvědčení. Snad každý z nás má doma pečlivě schovaná svá vysvědčení, které čas od času bere do ruky, aby se jimi pochlubil svým dětem nebo vnukům anebo jen nostalgicky zavzpomínal na uplynulá školní léta.
Všeobecný školní řád zavádějící povinnou školní docházku vešel na pokyn císařovny Marie Terezie v platnost 6. prosince 1774. Ke stejnému datu se váže i zavedení vysvědčení, jimiž učitelé hodnotili své žáky. Avšak nenechte se mýlit, vysvědčení dostávali žáci na konci školní docházky ve 14 letech. Na přelomu 19. a 20. století se rozdávaly tři různé druhy. Pokud žák dosáhl potřebného věku i dostatečných znalostí z náboženství, jazyka a počtů, získal vysvědčení propouštěcí. Pokud mu nutné dovednosti chyběly a neměl výhled na zlepšení, dostal vysvědčení na odchodnou. Frekventační pak dostali ti žáci, kteří přecházeli z obecné školy na střední. Aby měli rodiče dostatečný přehled o průběhu studií, byly děti hodnoceny prostřednictvím školních zpráv. Čtyřikrát ročně však děti dostávaly školní zprávu, kterou rodiče museli podepsat. Známky prospěchu na ní byly psány číslicí. Na konci školního roku si ji pak žáci ponechávali.
Od roku 1805 byli žáci hodnoceni podle docházky, a to na stupnici velmi pilná, pilná a řídká, prospěchu na škále velmi dobrý, dobrý, prostřední a slabý a chování v rozmezí velmi dobré, dobré, prostřední a školnímu řádu nepřiměřené. Vysvědčení a školní zprávy měly různé podoby, často byly zdobné a doplněné o nejrůznější motivy. Trochu rozdílné poměry vládly na gymnáziích, kde byli studenti do 19. století hodnoceni dokonce na osmistupňové škále.
Až v roce 1905 byly předepsány jednotné známky i forma. Systém hodnocení se změnil v době Protektorátu, kdy byli žáci hodnoceni na šestistupňové škále a pouze jeden student ze třídy mohl dosáhnout vyznamenání. O významnější změně klasifikace se pak přemýšlelo až v 60. letech 20. století, kdy se uvažovalo buď o zvedení desetistupňové škály nebo slovního hodnocení. Vzhledem ke zvratům ve státních poměrech ale tento návrh vyšuměl. V archivech školních vysvědčení z osmnáctého a devatenáctého století se to tak hemží dokumenty zdobenými bohatými motivy, anděly či květinami. Každá škola si vysvědčení nechávala tisknout jinde.
V roce 1882 vyšel ministerský výnos, který nařídil užívání stejného papíru na formuláře pro školní vysvědčení. Byl to papír, který byl potištěn císařským znakem. První podobizna císaře se ve třídách objevila v roce 1873. Cíl byl jediný, vštípit mládeži lásku k císaři a habsburskému domu. Zvyk se zachoval, a tak na žáky a studenty od roku 1918 dohlížel Tomáš Garrique Masaryk, od roku 1937 vedle něj pak směl viset i portrét Edvarda Beneše. Trochu překvapivý může být fakt, že za Protektorátu neexistovalo žádné nařízení, dle kterého by v každé třídě musela být podobizna Adolfa Hitlera.
Po druhé světové válce se na čas na zdi vrátil Beneš společně se Stalinem, který je pak od roku 1948 opanoval. Ani vznik samostatné České republiky nic nezměnil na tradici umisťování hlav státu na stěnu za katedru, a to i přesto, že současný zákon to nijak neupravuje. Na začátku 19. století byla důležitá známka z píle, ta nepředstavovala snahu žáka, ale hodnotila se tak školní docházka. Mohla být pilná, velmi pilná nebo řídká. Svou známku mělo stejně jako dnes i chování (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu nepřiměřené) a prospěch (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý). Pokud měl žák na vysvědčení víc než tři prostřední známky, musel ročník opakovat.
Školní sběrové akce měly tradici především ve válečném období. V době první světové války děti obcházely vesnice a sbíraly především železo, kovy a náhražkové potraviny. Během druhé světové války se schraňovaly hlavně kosti a rohovina, kovy, papír a kaučuk. Válečná léta byla vyčerpávající, a tak byl stanoven dokonce i normativ na jednoho žáka. Tradice sběru se pak vrátila v období komunismu. V 50. letech se shromažďoval papír, železo a léčivé byliny. Brigády z řad žáků a studentů byly vysílány i jako pomocná síla při sklizni ovoce, chmele a brambor.
Zdroj: Ottův slovník naučný nové doby, heslo Školní zprávy a vysvědčení. Klasifikace žáků na českých školách v Čechách a na Moravě in Věstník ministerstva školství, 1,1943, KLIKA, Josef – ŠTECH, Karel: Stručný slovník pedagogický. Díl.šestý. Praha, Ústřední spolek jednot učitelských v království Českém 1909
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)