STARÁ ŠUMAVA: Pověsti ke svatojánské noci

STARÁ ŠUMAVA: Pověsti ke svatojánské noci

 

Šumavská pověst je to, která opřádá šeravou a zlatou nití dějů nejasného, o to však hlubšího smyslu hvozdy i vody, bezedné bažiny, hory i hrady, Boží svatyně i selská stavení, zašlé časy i člověka samého a spolu s ním pak zabydluje svými podivnými bytostmi tajemně naši rodnou zemi, aby ji učinila bližší našemu srdci.

V údolí pod námi se začínají míhat nesčetné roje světlušek, jež mi vybavují svatojánské pověsti Co když je na pověrách o Svatojánské noci něco pravdy? Pocestným se na svatého Jana do lesů příliš nechtělo, podle pověstí byly plné divoženek, bludiček a hejkalů. Také svatojánské mušky, v tomto období světélkující, vzbuzovaly v našich předcích strach.

Podivná je bylina zvaná šalamounek. Květ podobný bílé perle září a láká chodce jen o noci svatojánské: „Pojď ke mně, utrhni mne a šťasten budeš!“ Poblíž této rostliny však vždycky číhá ďábel, aby člověka nezkušeného zničil. Jeden chalupník v Ostružně nedaleko hradu Kašperku vyšel v noci svatojánské na sad a zavadil netuše o šalamounek. Muž dostal v tom samém okamžiku takovou ránu, že zůstal ležet v mdlobách až do rána v trávě. Byl od té doby jako očarovaný a pídil se po bylině ze všech sil. Zašel za zkušenou bábou kořenářkou, aby se dozvěděl, jak na to. A stařena mu poradila: „Jdi do Kostelního lesa o svatojánské noci. Jakmile spatříš ve tmě světélkovat květ šalamounku, otoč se a jdi k němu pozpátku. Opatrně bylinu utrhni, jen se proboha za nic na světě neohlížej, jinak propadneš peklu.“

Za několik dní stará kořenářka zemřela a on jí vypravil pěkný pohřeb, vždyť už brzy bude boháčem. V onu čarovnou noc se vypravil do lesa a hle, pod statným dubem cosi září. I zařídil se soused podle dobré rady a když květ utrhl, utíkal domů, jako by mu nad hlavou hořelo. A doma hned do chléva. Potřel dobytek šalamounkem a pak užmolenou rostlinu zahodil. Když se ráno probudil, kráva i koza, které byly jindy dost vychrtlé, se nyní jen leskly a boky se jim klenuly. A když šla potom hospodyně dojit, div jí netrefilo, dížky na mléko vůbec nestačily! Od té doby vládl na chalupě blahobyt a z chalupníka se stal sedlák. I truhlu na peníze si museli pořídit.

Tak jim uplynul rok a nastal večer před svatým Janem. Z pole se vrací pacholek a stěžuje si hospodáři, že koně se stále plaší a nedá se s nimi pracovat. Sedlák popadl bič a že ty vzpurníky zkrotí. Spřežení vyrazilo, vůz nadskakuje a sedlák s hrůzou zjišťuje, že se neodvolatelně blíží ke Kostelnímu lesu. Náhle se kola vozu utrhnou a vznášejí se k černému nebi a sedlák padá mezi stromy mrtev. Právě na to místo, kde před rokem vzal květ šalamounku.

Kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby. Ale i tak bludičky provázely dotyčného a domů a dlouho se pak ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv. nekřteňátek. Ty tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách. Člověk, který měl dobré srdce se jich však nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi. Dobrým lidem bludičky pomáhaly najít poklad.
Divoženky neboli divé ženy, bosorky, lesní ženy.. byly postrachem lidí o Svatojánské noci. Věřilo se, že se dívají do oken a lidské děti vyměňovaly za svoje. Svým zpěvem, tancem a sliby lákaly mládence ven. Ten, který se nechal zlákat, dopadl velmi špatně. Divoženky ho utancovaly k smrti a jeho tělo roztrhaly na kusy a roznesly po lese.

Najít o Svatojánské noci poklad nebyl žádný lehký úkol. Nejdříve musel člověk najít kvetoucí kapradí, které rozkvétalo přesně o půlnoci. Zlatá květ kapradí měl chytit do bílých šatů, když zrovna opadával. Toto kapradí samozřejmě střežily zlé síly. Pokud se někomu podařilo květ získat, byl obdařen magickými schopnostmi. Mohl být neviditelný, rozuměl řeči zvířat i stromů a rostlin a bylo téměř jisté, že poklad najde. Poklad byl nejčastěji ukrytý ve skále nebo hluboko v zemi. Květ kapradiny pomáhal zem i skálu otevřít. Z objeveného pokladu se člověk mohl vzít jen tolik, kolik unesl, jinak by ho zlé síly krutě potrestaly. Snad jsou pověsti opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena.

Zdroj: Adolf Daněk, Rukopisná sbírka, Muzeum středního Pootaví Strakonice

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora


 

 

Komentáře

komentářů