STARÁ ŠUMAVA: Kytička lučních květů

Jsi hvězda v trávě z nebe spadlá
chceš se ztratit ranní rosou
říkáš, že je čas, než s kosou
přijdou statní sekáči

Jsi Slunce které na Zem svítí
rozdáváš vtip dokola
tak si vezmi náruč kvítí
trhal jsem ho sám …

… to abys někdy vzpomněla

Kytice natrhaná na louce je symbol léta. Určitě jsou v ní kopretiny, zvonky, možná heřmánek…

Poutníče, zastav své kroky a posečkej chvíli, a nechej odpočinouti svým unaveným údům z dlouhé a namáhavé cesty po tomto kraji, který v tvém srdci zanechá nezapomenutelné vzpomínky na nádherně prožité chvíle svého odpočinku, kde se ti zatajuje dech z oné krásy tohoto kousku naší rodné vlasti, naší Šumavy, té ze které vzešlo toliko dobrého a srdečného obyvatelstva, zkoušeného často nástrahami divoké, ale přesto krásné a přívětivé přírody. Ještě chvíli posečkej a zahleď se v dál, až tam, kde začíná pozvolna stoupat krajina porostlá stromovím a někde divoce rostoucími křovisky s nezapomenutelnou zelení luk, občas prolínajíc se barvami lučního kvítí.

Bezstarostně se kocháme lučním kvítím a obdivně vzhlížíme k dalekému Roklanu, dvouhlavému strážci tajemných modravských slatí. Věříme, že v močálovitých hlubinách Šumavy, zapovězených pro turisty, má příroda obě ruce volné a může jimi do sytosti kouzlit nevšední obrázky rozkvetlých horských luk. Rozkvetlé horské louky mají své neopakovatelné kouzlo. Život člověka v kulturní společnosti si nelze představit bez květin. Květina ho provází od narození – otec nebo nejbližší příbuzenstvo obdarovává rodičku kyticí květů. Květiny provázejí dítě při první cestě do školy, u věřících jsou přítomny při významných obřadech, jako je křest, první přijímání, konfirmace nebo biřmování, jsou nedílnou součástí výzdoby oltářů a chrámů.

Květiny jako projev úcty a lásky provázejí člověka i při jeho poslední cestě, tj. pohřbu, a není rozhodující jejich množství, ale s jakou láskou byly věnovány. Úcta a láska vyjadřována květinami pokračuje až za hrob. V kulturní společnosti symbolizuje květina ty nejkrásnější lidské vztahy a provází člověka od kolébky až do hrobu a ve vzpomínkách pozůstalých ještě dlouhá léta. Tajemné, lidem skryté louky, kde dodnes – máte-li štěstí, můžete v mlhách pod miliony zářících hvězd spatřit tančící víly, perly z jejich šatů do rána zkropí celý kraj. Tam poté rostou byliny, nádherné horské květy jako barevné drahokamy. Horské orchideje, sluncem zářící upolíny, překrásní motýli… naše louky bzučí životem, vítr se jimi prohání a jeho melodie jen podtrhuje ten hluboký, horský klid. Květiny jsou spojené s magií přírody, s elfy, dryádami, vílami a postavičkami, které pochází z rostlinné říše. Díky jejich rozmanitosti, co se barev, tvarů, vůni a vlastností týče, jsou takřka nevyčerpatelným námětem pro umění, terapii, vyprávění, komunikaci, imaginaci, sny a snění.

Květiny svou krásou a vůní jsou vzpomínkou na ztracený ráj. Bez nich by nebyl život ani sny. V každé kultuře mají místo pohádky, mýty a legendy o květinách.

Jedna pověst vypráví: Kdysi dávno byla Země pustá a holá. Nic na ni nerostlo. Země byla velice smutná. Občas na ní odpočíval bílý nebeský pták. Byl tak obrovský a měl tak silná křídla, že mohl létat mezi hvězdami. Na některých z nich rostly stromy, na jiných květiny, jinde zase tráva a obilí. Pták chtěl Zemi pomoci a tak přinášel různá semena, ta se ujala a na Zemi se objevily rostliny. Všechny ale byly bílé. Jednou se po dešti na obloze objevila duha. Byla tak krásná, že si květiny o duze povídaly až do večera, a dokonce i přes noc. Domluvily se, že poprosí Sluníčko o barvy. Ráno přednesly sluníčku svou prosbu. Následující den na ně čekaly v nádobách různé barvy a každá květina si mohla vybrat. Některé květiny byly s výběrem rychle hotové, jiné chtěli vypadat jako duha a nabíraly si různé barvy. Jiné se neuměly rozhodnout a tak dlouho se rozmýšlely, až žádná barva nezbyla a ony zůstaly bílé. A když jednou opět přiletěl bílý nebeský pták, byl tak překvapený tou krásou, že také zatoužil mít duhová křídla. A protože květiny věděly, komu vděčí, že mohou růst na Zemi, každá mu dala trochu ze své barvy. Najednou už to nebyl bílý nebeský pták, ale duhový nebeský pták. A byla to taková krása, že se to nedá vypovědět. A duhový nebeský pták květinám poděkoval tak, že každé daroval vůni.

A proto jsou květiny nebesky krásné a nebesky voní.

Zdroj: Květiny v životě člověka -Jaroslav Machovec, Květiny v pohádkách, mýtech a legendách – Králová Jaroslava.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora