Z ARCHIVŮ A KRONIK: Soumrak nádražních restaurací

Pivo, smažené jídlo a zvláštní pocit, když člověk bere za kliku. Vesměs takové jsou restaurace v těsné blízkosti železničních tratí, kde už léta nachází útočiště svérázná kombinace hostů.„Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit.“ Paráda, procedím mezi zuby. Můj vlak bude mít půl hodiny zpoždění. Počkat! Paráda! Vždyť mám vlastně čas na jedno orosené a tlačenku, uvědomím si a spěchám do nádražky. V tom je nádražní restaurace báječná – když už je, tak hned po ruce. A někdy se rychlé pivo může zvrtnout v několikahodinové klábosení se štamgasty.

Nádražní restaurace jsou stejně staré jako dráhy. Lidé ji buď milují, nebo nenávidí. Směs zápachu cigaretového kouře a vůní z kuchyně linoucí se na peron. Nejednou zahnala neustálou žízeň i náhlý hlad. A párkrát zachránila před zimou nebo nudou při čekání na vlak. Ta správná je trochu špinavá a trochu upatlaná. Nádražní restaurace alias nádražka obecná. Všechny nádražní restaurace původně vařily hotová jídla. Bylo to z toho důvodu, že cestování vlakem tehdy trvalo mnohem delší dobu. Dokonce v prvopočátcích byly i nádražní restaurace, které vznikaly právě z důvodu křižování vlaků a mezi vlaky byla třeba půlhodina právě na občerstvení.

I za první republiky, kdy už železnice měl konkurenci v začínající autobusové dopravě a civilní letecké dopravě, tak si držela tak si držela ten vysoký standard. Potom se z leckterých nádražních restaurací stávaly restaurace se studenou kuchyní nebo výčepy. V dřívějších dobách, kdy na dráze existovala vedle I. a II. i III a původně dokonce IV. vozová třída, existovalo dělení podle tříd i v čekárnách a restauracích. Ve velkých stanicích byly restaurace jednotlivých tříd samostatné, ve stanicích menšího významu měla jedna restaurace více lokálů pro příslušnou třídu. Skoro před každým nádražím nebo leckde i zastávkou pak byl situován hotel nebo ubytovací hostinec.

Píše se rok 1901 a vy jste se ocitli na nádraží menšího nejmenovaného města. Vstupními dveřmi s leptaným sklem vstoupíte do restaurace a vyhlédnete si volný stůl. Odložíte si svršky a usednete ke stolu s bílými ubrusy. Za chvilku je u vás obsluha s jídelním lístkem. Dáte si dobře vychlazenou místní desítku, ale je zde nabízen i vzorně ošetřený plzeňský Prazdroj. Čekáte na jídlo a rozhlížíte se. Vedle výčepu je stůl, u kterého den co den zasedají místní štamgasti. Patří mezi ně i starosta, poštmistr, ředitel místní školy a rovněž přednosta stanice. K vedlejšímu stolu si sedla svátečně oděná rodinka, která nedělní oběd absolvuje právě zde. Mezi tím se restaurace téměř zaplnila, protože před chvílí dorazil vlak a je čas na přípoj. Ve službě je několik číšníků, takže nikdo dlouho nečeká. Je chladný podzimní den a to znamená, že jste kromě vůně linoucí se z kuchyně i svědky příjemného tepla vycházejícího z masivních kachlových kamen. Přestože se topí uhlím, nikde není vidět mour, a přestože je zde vysoký strop, nevidíte pod ním ani jednu pavučinu. Po dobrém jídle a zaplacení odcházíte s dobrým pocitem.

Nádražní restaurace se sobě provozem podobaly. Byl to komunikační uzel. Za socialismu se zřídily vedle restaurace čekárny, kterým se říkalo kulturní místnosti. Z toho se mohlo vyvodit, že ostatní místnosti pro cestující byly nekulturní. Hlavním vybavením byly veliké hodiny. Hosté mohly sledovat. kolik je hodin, než jim pojede vlak. Hodiny ovšem každý host nesledoval. Jednak přišli posedět i lidi z města, kteří nikam necestovali a za druhé v určitém momentu host–cestující přestal hodiny sledovat. Příkladem může být sluha nadporučíka Lukáše Josef Švejk, který meškal v nádražní restauraci v Táboře. Navíc nedbal ani hlášení, že vlak do Budějovic, kam se chtěl dostat, je připraven k odjezdu.

Milovníci pivního moku jistě alespoň jednou zažili, když se čekání na vlak stalo čekání na páté, šesté a třeba i sedmé pivo. V posledních letech jich však stále více ubývá, protože adresa je lukrativní a hosté těchto zařízeních nejsou zrovna perspektivní zákazníci. Typicky nekompromisní výčepní vám připraví klasický podmírák za velmi lidovou cenu a úsměv rozhodně nečekejte. Tady určuje pravidla opravdu pouze on. Kdo se rozhodne povyšovat, čeká ho trest.Dnes by z něčeho takového ranila hygienika mrtvice, ačkoliv v některých nádražních bufetech i dnes najdeme prostředí a hygienu podobnou, což vše doplňují postavičky jako by vystřižené z Hrabalova jídelního automatu „Svět“ v Libni. Tehdy to však byla normálka a musím uznat, že i věc užitečná a nějaká hygiena byla tehdejšímu režimu i jeho poddaným ukradená. Kdo by na ni tehdy vůbec myslel? Pro mě je to jedna z nejzajímavějších vzpomínek na dospívání.

Mnozí z nás přitom pamatují doby, kdy po příjezdu vlaku běhal po nástupišti člověk v bílé blůze a do oken cestujícím nabízel pivo, limonádu a horké párky. Leč to je asi již cosi, co zní jako pohádka. Ve všech nádražních restauracích, jak nastane soumrak, rozvíjí se kus rušné a originální nočního městečka, do níž zapadá nejen železniční personál, ale i mnoho bludných duší z lidského publika na nočních toulkách pro vyražení a zábavu, ježto tam najdou vždy rušný život až do odjezdu posledního vlaku v každou večerní a noční hodinu…!“

Nebuďte v omylu, v žádném případě nejde o současný stav. Tyto věty napsal spisovatel K. L. Kukla, ve své době (po 1. světové válce) velmi oblíbený lidový spisovatel popisující život. V současné době se nám o rušném nočním životě v nádražních restauracích může tak akorát zdát a vlastně i o nádražních restauracích jako takových. Je pochopitelné, že není možné se vracet do doby před sto lety. Změnil se nejenom styl stravování, ale především jinou roli hraje i samotná železnice. Prakticky až do 1. světové války měla monopol na přepravu cestujících a s tím souviselo i její odlišné společenské postavení.

Zdroj: Standa Musil

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora