STARÁ ŠUMAVA: Divoké včely
Na včely ve svých dílech o Šumavě pamatuje i Karel Klostermann: “Pamatuji se najmě na roje divokých včeliček, jichž bzukot oživoval hluché lesy. Ve starých, dutých stromech, polozetlelých lesních velikánech sídlily; div byl, jakých zásob medu tam nasnášely za krátce vyměřené letní doby… Věděli jsme o leckterých takových divokých úlech a jednou dokonce se nám podařilo, mně a pasáčkům, mým příbuzným, vybrati z kteréhos z nich bohaté zásoby medu. Med měl jinou chuť než obyčejný med včel krotkých, byl drsný, zahořklý a ostře, ač nikoli nepříjemně zapáchal pryskyřicí. Otec, vyslechnuv mé povídání o lesních včelách, neobyčejně zvážněl. „Slib mi,“ pravil ke mně, „že až přijdeš zase nahoru, nikdy více nebudeš vybírati tohoto medu, ani ho pojídati. Není vyloučeno, že med ten bývá jedovatý…”
Spisovatel Karel Klostermann v povídce Divoké včely vylíčil, jak jeho otec v jedenácti letech těžce onemocněl na řadu týdnů poté, co s kamarády vybral v dutém stromě včelí med a všichni se ho hodně najedli. Lékař povolán nebyl, vzorně se o něho starala matka, samozřejmě za užití bizarních metod. O příznacích se nedočítáme nic, nicméně otec později už jako lékař neměl pochyb, že šlo o tyfus nebo úplavici.
Bzučení na louce nebo v lese a včely vesele poletující z květu na květ…
Už dlouho to mám v hlavě. Prostě se mi jednoho dne zrodila myšlenka, že potřebujeme včely, že včelky potřebují naši pomoc. Zdá se mi, že každý rok vidím méně včel nebo je to jen dojem? Nejkrásněji je tam, kde zní spokojený bzukot včel a voní úly. Vůni medu mám spojenou s vůní letních dnů, kdy jsem jako malý zvědavě nakukovala dědečkovi ve včelíně přes rameno a s údivem sledoval ten nikdy nekončící mumraj uvnitř úlů. Přikládal jsem ucho na jejich dřevěné stěny a poslouchal hukot zevnitř, jako známku života v plném proudu. Pozoroval jsem ty pilné včelí dělnice, jak dosedají na česno se svým nákladem sladké šťávy a to vše doprovázela nezaměnitelná sladká vůně. Často jsem je pozoroval a vnímal paprsky slunce, které prosvítaly přes košaté bzučící koruny lip, poletujících včel a zrcadlily se na posečené trávě. Zvláštní hra stínů odrážející život, světlo a pohyb. Při pozorování života stromů a včel napadají všelijaké myšlenky a zajímavé otázky týkající se smyslu života, příčin a následků..…
Původním domovem včel jsou dutiny stromů, i dnes můžeme v lese najít stromy, v kterých se usídlily včely. Když lidé objevili med, začali včelám jejich dutiny ve stromech vylupovat, vybírali jim celé plásty s medem. Vznikli tak první včelaři, kterým se říkalo brtníci. Nejdříve vybírali včelstva ve stromě v lese, později si kus stromu uřezali a odnesli ho ke svému obydlí. Tento první úl se jmenoval klát.
Zprávy o chovu včel v českých zemích lze nalézt v zápisech z kronik z roku 993, kde se hovoří o přiznání desátku ve formě medu z přináležejících dvorů. Roku 1015 byl v Míšni vzniklý požár pro nedostatek vody hašen medovinou, což značí o tehdejší velké spotřebě tohoto nápoje. Další zprávy se na našem území se objevují v 9. a 10. století, a to v cestopisech arabských obchodníků, kteří hovoří o dřevěných nádobách s vyvrtanými otvory, ve kterých Slované chovají včely. Tyto nádoby byly nazývány ulišdž a z jedné bylo možné získat až 10 ibriků medu. Ibrik je zde jednotkou objemu, rovnající se přibližně objemu arabské džezvy na vaření kávy. Během 11. a 12. století je vyšší produkce medu v českých zemích (spolu s voskem) vyvážena do okolních zemí.
V jednu chvíli je med tak ceněn, že je vyvažován solí. Doposud je totiž v té době stále jediným možným sladidlem. Rozšíření včelařství napovídají také názvy obcí po celé zemi inspirované chovem včel. V této době již rovněž existuje profese včelníka – sluhy, který se stará o panská včelstva nebo voštníka (voskaře), který vyrábí svíce. Do 13. století existovali včelaři a brtníci většinou jako služebníci pánů.
Počátky racionálního včelaření u nás spadají již do 16. století, kdy začal být používán úl vyrobený z prken, který umožnil snadnější náhled do úlu. Základy ochrany včelařských práv, pokud nepočítáme artikule včelařských bratrstev, která si tyto spolky zadávaly samy, ustanovila Marie Terezie až okolo roku 1776. Jednalo se o patenty, které tvořily základ včelařského práva až do 20. století. Zasloužila se o zrušení poplatků a daní uvalených na včelařské mistry, umožnila volné kočování za poplatek a také zrušila právo včelařů na medařská sdružení.
V 19. století byly objevovány a zdokonalovány především technické novinky. Prosadilo se používání úlů s pohyblivým dílem s rámky, do kterých se vlepovaly uměle vyrobené mezistěny. Při dobývání medu již plásty nebyly ničeny díky přístroji využívajícímu odstředivé síly – medometu. Poválečná obnova organizovaného včelaření byla v českých zemích poznamenána řevnivostí a nejednotou. Nástupem komunismu byla celá zbývající struktura zrušena. 4. dubna 1949 byly ustaveny nesvéprávné základní organizace řízené přes krajské orgány ústředím Zemědělské jednoty. Atmosféru té doby ilustruje oficiální názor orgánu státní moci z roku 1953: „…z důvodů státně-politických tak důležité národně hospodářské odvětví, kterým je včelařství, nemůže trvale zůstat v soukromých rukou.“
Zdroj: Řeháček V. (2007): Minimum znalostí pro začátečníky: Včelařský rok, Úlová otázka ve světle čtyř zvláštností včely kraňské, Včelařství, Kebrle J. (1922): Dějiny českého včelařství, K památce padesátiletého trvání Zemského ústředí spolků včelařských pro Čechy v Praze, nákladem spolku
Praha II, Praha,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora