STARÁ ŠUMAVA: O tichu a poklidu
Kukaččino volání do květnových lesů,
jaká výzva sváteční, jaké vyznání!
Z tisícerých pokřiků, zpěvů, hvizdů, hlesů
jaký povel jásavý k pomilování!
Buben, zvon a polnice v jednom hlasu slity
sonorní své trocheje hudou z vrcholků…
Kdybys houštím se mnou šla, zelenými svity,
jistě nečinila bys marných okolků.
Poplach srdcí bušících, mízy útočící,
neúnavných hrdélek, v nichž to klokotá,
světlou vlnu přílivu, oddech křepkých plící,
pochod, útok, vítězství slávy života
ze zelených cimbuří melodicky hlásá,
až se v každém stéble trav ozve odpověď.
I v tom žlebu nejhlubším slyšíš, kterak jásá,
i v tom žlebu nejhlubším rozechvívá snět.
A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami,
v shodě s květnem dala květ, na němž bych se zpil, –
slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami
sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil.
„Ach, Šumavo, Šumavo! Snad odtud máš své jméno, že odevšad se ozývá, a kam se noha šine, odevšad se řine sladce lahodný tvůj šum!“
Za tichem také utíkáme do přírody. Jestliže si chceme opravdu užít absence zvuků, měli bychom se vydat na Šumavu. Když je ti zle, naslouchej přírodě. Její ticho tě vyléčí líp, než milión slov. Ticho jsou tóny přírody zpívané poutníkům. Chybí nám čas být jen sami sebou, vnímat své tělo a myšlenky.
Zvuk vody říčky Vydry na kamenech a nebo kapky deště, dopadající na rašeliniště? Nejspíše pocítí klid, pohodu, závan věčnosti. Šumava je místo, kterému neupřeme silný genius loci….
V pralese vládne hluboké ticho, které přerušuje pouze hlas několika druhů ptáků, jak je uvedeno v Črtách ze Šumavy: „Panuje v něm hluboké, slavnostní, téměř tísnivé ticho. Zřídkakdy se ozve hlas ptáka, snad jenom tiché pípnutí všudypřítomného zlatohlávka a dosti melodický zpěv křivonosky, která tu v zimě sedí na vejcích. Ani mráz, ani sněhová vichřice jí nezabrání, aby vyvedla mláďata. Občas zazní škaredé zakrákání havrana nebo se ze vzdušné výšiny ozve drsný křik jestřába. Jinak je tu ticho.“ Hukot a hřmot vody přirovnává k rachotu hromu: „…dole hučí řeka v samých peřejích a slapech; s třeskem rozbíjejí se hnědě granátové vody o bělavé balvany…
Skaliska a obroušené do kulata balvany, prostupující všude vodu, jako by ruka bujného démona je tam byla nasela, zmizejí pod kalnými vlnami, jež v neskonalém divém úprku, do běla se čeříce, přes jejich temena uhánějí. Tvoří se černé jícny uprostřed kroužících, syčících vod, ohromné valouny se hýbají, šoupají, třou, s temným třeskem na sebe narážejí. Syčí to, hučí to, hřmí to, že půda pod tebou duní, že mníš slyšet rachot hromu, jejž skalní ozvěna odevšad ti vrhá v uši.“
Ticho a samota panuje v lesích, jen skupinka dřevorubců se tu občas objeví, s až neuvěřitelnou rychlostí zas pohlcena divočinou – jakoby ty záhadné postavy jen mimochodem zplodila mimo svět a mimo čas prapůvodní síla stvoření. „Ohromné ticho vůkol. Žádný šelest, žádný zvuk. Lesknoucí se planina spala hrobovým snem, močály nedýchaly a les klímal němě, příšerně se černaje (…). Lidé vracející se domů tou hroznou opuštěností nepromluvili lichého slova. Hymna přírody vyjadřuje svá podobenství prostřednictvím řečišť a potoků, údolí a luk posetých květinami, lesů plných různých stromů či světel hvězd. Tato hymna člověka přivádí k základním znalostem, díky nimž se učíme rozumět pravdě a žít dobrým životem.
Jestliže se člověk naučí naslouchat hudbě přírody a oceňovat její krásu, pak bude jeho duše žít v harmonii se světem. Je jisté, že pak nalezne každý jeho pohyb, každý zvuk své místo v lidské společnosti. Onen vzrušující prožitek, naplněn harmonií s dokonalým orchestrem melodií a ozvěn, vyvěrá z melodií řek, svištění větrů, šumění stromů i ohlušujícího úderu hromu. V takových chvílích padají všechny zábrany a na povrch se prodere světlo vlastního Já. Člověk vystoupá na vrcholek hory či kopců a ohlíží horizont. V hloubi ticha je ukryt zdroj lásky. Samotné porozumění v ní může člověku otevřít její obzory.
Zdroj: KLOSTERMANN Karel: Črty ze Šumavy, Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1986, Kniha lesů, vod a strání
Neumann, Stanislav Kostka Vydání: Odeon 1972
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora