STARÁ ŠUMAVA: Josef Váchal o slatích
Bahno měkkých, těkavých půd, z čeho se skládáš? Hle, tisíciletí práce Tvůrcovy ruky, jež život seje a zmar, tvým jest vznikem! Když zastaven spád vod a ztišily se víry plné zpěněného úsilí, řeky zůstavily dědictvím temně rudé zátoky, nehybné tůně a močály; vznikala jezera táním ledu a kde zem vydala život rostlinnému světu, zápasil tento o každou píď země.
Kde život sláb, tam ve hrob klesal, svou smrtí nový podpoře život jiným, zdokonaleným a lépe ozbrojeným jedincům i kolektivům. Jimi, vždy statečnějšími během věků, upevňoval se břeh kol smutných, nyní stojatých vod; však kořeny obrů stromových stmeleny spoustou plazivých rostlin žily, odumíraly, zahnívaly a opět nový život ven propouštěly. Kde gigant korunou se zřítil na dno vod, svůj kořen s zemí ještě sdíle, tam nová generace po čase k nebi vztýčila se, mechem a vřesem obrůstajíc vítr přinášel nový nános tlících součástí světa rostlinného, nic neodnášeje sebou zpět; pevná hmota dále se kupila, houstla a množila, však místy tlením poražených a pádem převalených kmenů pod vodu opět se propadávala.
Tak vznikala slať. Nejedno zvíře též a pták, plaz, červ a hmyz svůj našel tam hrob, zarůstající záhy vodním býlím; spáry setlelé větví, houštin a kořání, prach a minerál zvětráním rozdrobený utmelily tu vždy rakev nejkrasší těm, kdož zde zmírali. Celé pokolení lesů co útočný sbor okolního zemského světa zde zápasili s ponenáhlu vysýchající a opadávající vodní říší; svými těly vysoušel a zasypával chladné propasti brunátných, nehýbajících se vod, zdajících posléze v zahanbení své nemohoucnosti rubáš příkrovu, rakev, v níž by zčernalé hlubiny s prostupující je a ovládající kyselinou rašelinou mohly se skrýti; i dostalo se jim téže záhy: svět rostlinný během věků víko rakve nad vodami sklenul, stále tuzší a mocnější, byť rozhlodávaly je vydatné a mocné vody z oblak ve vlhkou troucheň, neb rozdírala je mlh jedovatost a ostří jehlic jíní a sněhů.
Tak povstal příkrov, šalebná přikrývka močálů a slatí, koberec patinou nad propadákem vedoucím k hlubinám zkázy, pohyblivému na nohách životu. Vždy za několik století drobné ostrůvky jakés se utvořily co klenba nad děsivými vodami, drženy jsouce přemostěním obrovských kmenů, zkřížením větví a spletením kořenů, dokud tyto ošemetné podpěry nad vodou neshnily a ke dnu se neodloučily v tu chvíli propadala se veškerá vegetace nad nimi jsoucí, následujíc ze slunečních plání do podvodních štěrbin tmy.
Namnoze tyto ostrůvky, rozmanité velkosti a bytelnosti mezi sebou a pevninou spojeny úzkými pásy zeleně, držící se na povrchu vod větry sem smeteným chrastím a větvemi, na nichž v přebytku hustému mechu dobře se dařilo. Nejeden smrček, jedle a břízka řadu let vytahovaly se k slunci, dokud neprolomily vlastní váhou vratký nános z něhož vyrostly. Mnohý stromek instinktivně prodlužoval pod vodou své kořeny k místům na pevnině, kde s jistotou tušil spolehlivější základ než ze kterého vzešel; namnoze vysílal i vzdušné kořeny marně; potopen viseti zůstal připoután k břehům, stávaje se tak základnou životům nové existence se domáhajícím. Zápas horší boje v pralese: zde o zrádný vodní živel více, s nímž krom vichřic a podvýživy vegetaci jest bojovati. Neboť těžce i lidé k slunci tíhnou, pociťujíce pod nohami vratkost půdy vraždami plné a nenalézajíce dostatečné opory ve viditelném světu a jeho darem, propadávají ošemetnému bezednu nebe, kreaturami vymyšleného.
Co píď země ve slatích a hvozdech šumavských toť katastrofa, co životem zde, bědné živoření. Zkáza a násilí viditelnějšími než v pohoří a tam, kde zakročuje člověk rationelním zalesněním. Rezavá oka stojatých vod nezmohou se nikdy ve svém středu na zelenou zřítelnici rostlinného světa, zastaveného ve své rozpínavosti dusivými výpary kadaverů na dně močálů tlících v nejúděsnějších dnes podobách členů vlastního rodu Tam rozkládá se, hnije a z mrtvých vstává všeliký jiný život kdys; ssavec a červ nyní pouhé skupenství tvarů nepopsatelných. Zimní spánek přestávkou není činnosti v této hrobové dílně: tam rozpouští a balsamují, vaří a destilují; tam nová kasta bytostí, zloduchem jinak zformována k životu dalšímu se připravuje, smrtí předchozí ožívajíc.
Tajemné udržování individuí světa rostlinného děje se silami psychickými, vynořujícími se z tvarů odumírajících: zmítány tyto síly nějaký čas v beztvárnosti živelných sfér a kolulice v hranicích svého projevu naším smyslům málo chápatelným, (elektřina a radiové emanace, kroužení záhadných paprsků aj.) jeví se zde jako přepodivné útvary mlžné, bleskové či ohnivé, neb v podivuhodných kresbách mrazu a jíní, rozptylují se po určitém čase, odstřeďujíce se od sil elementárních a tříští jednotlivými hybnými impulsy životachtění v další jednotky ve světech přírodních říší. Kde přirozený, zdravý instinkt lidský, nedotčený rozběhnutím myšlénkového dynama dnešní chorobné vůči jevům přírodním generace, tupé a odumřelé všemu pozorování živelných fenomenů byl blízek, zřel a děsil se divoké honby slatěmi a lesy se ženoucí, přicházel v styk s bludičkami v močálech a dušemi náhle odpoutanými od těl pohřížených na dno bezedných tůní, či prchal před strašidly a příšerami, pod vrcholy pralesních smrků se prohánějícími. Tam dosud žilo pravé lidství, intencemi přírody žádané a docílené, kterému v pravdě
Neznámo bylo hrůzou; lidstvo dnešku, odumřevši životu naturelnímu bylo donuceno (nutkáním čistě pudovým,) utvořiti nový pomysl hrůzy v jiných bozích a představách záhrobních. Ucho, k němuž jednou dolehlo houkání siren a houkaček aut, neuslyší nikdy štěkot příšerných psů šumavských, ve dvou toninách štěkajících a nerozliší více ve bzukotu hmyzu zabzučení krále much, skotoplacha. Oči dnešních horalů neuzří více ohnivé sloupy a poletující žhavá pometla, ni hadího krále na pasekách zbědovaných dnes lesů.
Ach, vskutku: mauftuch, šátek jenž dosud před ústy na Šumavě se nosí, má vskutku již jen jediný účel, chrániti proti zimě; zapomenuta lasička, člověka ofukující a jiná povětří jedovatá. Hrom nestaví jak dříve kroky dřevařů děsem: účinek leknutí seslabí dnes gesto kříže; běsnící vody mine poutník bez darů a postříkání hlavy své vodou.
Nuž, mrtva pověra! Však ožila jiná, a jak věky jdou a světáci šumavští svět poznávají, odhazují i tuto. Pověry bratrství a třídní v nich daleko více zažrány než blud patriotismu, který v horách se rozlezl celkem málo; vládla zde dlouho vrchnost nekazící mrav poddaným, jak stávalo se zhusta v kraji, a která myslela sama za zdejší lid, v pravdě vskutku dobře. Spíše Klostermanům věřme, než Holečkům!
Vraťme se však k slatím, ztrácejícím vůčihledně na své děsivosti. Zbytky jich, valně omezeny v svém zrádném působení, regulací okolních vodních toků a přirozeným vysýcháním tenčící se sousední lesní oblastí, roztroušené na Pláních zaujímají dosud plochu úctyhodnou, nemenší rozlohy rožmberského rybníku. Poměrně nejrozsáhlejší,Weitfällernská slať není z malířsky nejmalebnějších, nicméně pro listnáče a křoviska vroubící břehy nesčetných, těžce dostupných zátok dosti zajímavá, vyznačuje se řadou náhlých, ničím nekrytých ok, lemovaných kosodřevinou a mocnou hladinou vodní v nejhlavnější své části; otevřenost větrům a veliká vodní nádrž, udržující při síle Rokytský potok způsobují rychlé klesání teploty a tudíž zabraňují včasné akkommodaci náhlosti změny překvapeným dřevním cévám beztak v přebytku vláhy zmírající vegetace.
Ostatně rozložitost sama slatě weitfällernské jest původu mladšího a krom středu svého, s vegetačním tvarem rašeliny na dně nedostoupily okraje dosud stavu hornin původu rostlinného. Jsou to mokřiska stahující se teprve v oka a zdá se, při postupujícím odvodňování okolí, že nedojde již k tomu více. Dokladem toho bažiny v blízkosti typicky krásné, byť nerozsáhlé slaťovité oblasti Schwarzbergu. Bažiny tyto, z nichž v blízkosti vznikající Vltava vodu béře, přeměnou pralesního kdysi okolí se vypařují a získavše dostatečného odtoku zasahováním lidských rukou dále vodu neshromažďují a tak ve slať nepromění se již nikdy, neboť i měkká vrstva bahnitá z usazenin vodních té síly více nemá, k vzrůstu rostlinstva potřebné.
Divukrásné ve své opuštěnosti slatě Plattenhausenské a Neuhüttnerfilz dokumentují nejlépe samočině se obnovující rovnováhu přírodní života a smrti. Zde člověk nepatrně dosud zasáhl ve tvar od pradávna zde jsoucí a málo proměnlivý; jedinečná krása těchto bezedných tůní převyšuje všechen půvab dvaceti jezírek u Rokyty. Mrtvý les kolem neční jak obnažené skelety u slatí Fischerových tupě a mlčky; zde dosud hnijící maso a šlachy, polosetlelých plísní smrků.
Děsivé našim představám chvíle věků létly zdejšími končinami. Mrtvo vůkol černých příšer odumírajících kolem slatí stromů, sehnutých nad svým hrobem! Pokřiveny v páteři, s větvemi před se k zemi nataženými udržují se zde smrčiny jak nesmírné legie mrzáků takřka jen zázrakem. Němá pustina životů vně slatí i uvnitř, vegetující jak lidská duše v centru měst!
Tisíce churavících smrčků tu zakleto, nakloněných k zemi větvemi rozčechranými, plnými příškvarů nabotnalého lišejníku, rakoviny rostoucí pod olověnou,z hlubin bahnisk a rašelinišť zvedající se špinavě bílou parou, nádory formované miliony úderů kapek, vodní z oblak se řinoucí hmoty.
Umouněné cáry tíhnoucích k zemi mlh líbají jak proměnlivý kostlivec Undin obnažené tělo Země, zachvácené ranami černých rašelinišť s okraji hnijícího vřesu a trouchnícího borůvčí: běl sieny omývá a jako zázrak někdy šlehne sem tam mrtvolná zeleň na pouhé tisícině plochy, obklopené šerem a tmou, šedí a rzí, barvou fádní a monotoní stejně jak obraz myšlenkového pochodu stáda uprostřed měst.
Několik metrů pod červenou hladinou slatě víří vody a hučí spádem svým kams k nížinám; čas od času na dně slatí (pijících jako houba nesmírná všechnu vodu z oblak přicházející, jíž něco málo jen viditelně propouští nesčetným pramenům a zřídlům, utvořivším pak bystřinu potůček, jakých kol na sta,) toto dno propadá nebo se prohne jak filtr v kávovaru a propustí notný hlt vody dalšímu podzemnímu světu, jenž jinak neustále vsává obrovské kapky propadající v hlubiny v pravidelných intervalech.
Slatinné planiny české zadržují v sobě každý oblačný příval z hůry, na rozdíl od bavorských příkrých strání, z nichž mocnými přívaly napršelá voda odnese se opět k mořím; český člověk, zrovna jako slať nevydá, podrží a nevyprázdní se z veškeré mystiky, víry a haeresí, jichž věky nabyl. Nesmírná tišino dřímajících lesů a mrtvých tůní!
Zdroj: Josef Váchal – Šumava umírající a romantická
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora