ČTENÍ POD LAMPU: Pověsti z Vimperka – 2.
Dům U jelena, zvaný také “Stinyhaus”
Když rytíř Albrecht z Bogenu, který chtěl pro sebe zbudovat hrad Vimperk, přijel do zdejší lesní končiny, zastavil se cestou za parného dne, aby v poledním úpalu pohověl tělu v chladivém stínu. Usedl na pahorku pod stromy a brzy ho přemohl spánek. Zdálo se mu v něm o jelenu, jemuž mezi mohutnými parohy zářil kříž. Tu ho ze sna vyrušil jakýsi zvuk a když se probudil a rozhlédl kolem, pochopil, že to, co považoval za pouhý přelud, je skutečností nejskutečnější. Rychle vyskočil, sáhl po toulci se šípy a vystřelil po tom jelenu ze svého luku. Zasažené zvíře se stačilo ještě dovléci k lesnímu prameni, jakmile se však z něho napilo, k lovcovu údivu vyskočilo jako znovuzrozeno na blízkou skálu a v ní se pak na jelení zavolání otevřela brána dosud neviděná, v níž paroháč zmizel. Po jeho skoku se k úděsu pronásledovatelovu sesula ta skalní stěna a kamenná lavina zasypala pramen i všechno okolo. Z jejího vrcholu se zato rytíři otevřel nádherný pohled do zeleného údolí, nad nímž se až dodnes zvedá jím hrad Vimperk, který tu dal zbudovat. Na místě pod skalou, kde v ní kdysi zmizel záhadný jelen, stojí dnes dům zvaný také Stinyhaus a před ním až donedávna poskytovala vodu kašna se sochou Panny Marie, teprve roku 1919 po státním převratu odstraněná.
U Neumannova kříže
Na křížové cestě z Vimperka do Hrabic svého času, dokud tam ještě nebyl vztyčen pozdější Neumannův kříž, nebývalo právě bezpečno. Šel tudy jednou v podvečer za klekání, bylo to už hodně pozdě na podzim, kdy se záhy stmívá, jeden hrabický sedlák z Vimperka domů. Když byl asi tak v místě pozdějšího kříže, spatřil s hrůzou tropit jednu čarodějnici své neplechy, hned ji poznal. Chtěl rychle projít mimo, ale ona mu zastoupila cestu a řekla: “Když někomu povíš, kdo jsem, postihne tě ústřel . Proto si dej dobrý pozor!” Řekla to, zahrozila mu ještě jednou a zmizela. Děsem celý zpocený přišel ten sedlák domů a vyprávěl, co se mu cestou stalo. Nějaký známý na něj naléhal, aby mu prozradil jméno té vesnické čarodějnice. Tu sedlák opáčil: “Povědět ti to nemůžu, ale až se s ní jednou náhodou potkám, podám jí svůj červený kapesník.” Brzy se tak i stalo. V té chvíli postihl oba dotčené muže skutečně takový silný ústřel, že se nedokázali zvednout bolestí, dokud v křeči nezemřeli. Jméno té čarodějnice se však nedozvěděl nikdo.
Josef SCHWARZNEIER