STARÁ ŠUMAVA: Stavění májů a májíčků
Májová noc! májová noc!
první májová noc:
kdo zná všecku její moc?
Hvězdy svítí, slavík pěje,
pojďme, pojďme v zelený háj!
z luk a zahrad vůně věje,
uvítejme květnatý máj!
Hvězdy svítí, slavík pěje,
z luk a zahrad vůně věje:
pojďme, pojďme v zelený háj,
květnatý vítejme máj!
Leckterý mládenec třeba stavěl máj své dívce pod okny tajně v noci, aby ho nepřistihl otec dívky, který už například vybral své dceři jiného ženicha. Však se také na Klatovsku zpívávalo:
„Na rozloučení, mý potěšení! Postavím pod okny máj: aby věděli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám.“
Je snad dostatečně známo, že právě Šumavané po celá staletí pěstovali své domovské zvyky a obyčeje a zachovávali je při životě. Převzaty z dávných předkřesťanských dob a propojeny s křesťanskou tradicí, stále pak prožívány novými generacemi, proměnily se v koloběhu roku každý z nich pro sebe ve sváteční slavnost zvláštního druhu.
Nejstarší zprávou o stavění májů u nás je asi popis jihočeského autora Jana Mirotického z roku 1579:
Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobují a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak ho státi nechávají. Jsou některé zvyky, které skutečně mají nesmírně staré kořeny. Většinou jsou to zvyky, které se spojují s plodivou silou přírody. To je fenomén, který lidstvo uznávalo od pravěku, od nejstarších časů, a i když se katolická církev snažila toto pohanské jádro trochu oslabit, tak se jí to samozřejmě nikdy nepovedlo.
To je právě případ májů, protože probouzející se příroda, rašící síla, to vždycky symbolizovalo nový život, znázorňovalo to přicházející úrodu. A to byly věci, které lidé nejenom uctívali, ale byli na ně životně vázaní. Čili oni už od února, od března velice intenzívně sledovali, jak se příroda probouzí. Stavění májů byla oslava, ať už podvědomě pohanská, nebo veskrze křesťanská, která jim připomínala to, že příroda se probudila. Buď to vypadá dobře, nebo špatně, a oni podle toho mohou očekávat úrodu. Starobylý kultovní obyčej stavění májí byl provázen tancem a hudbou.
Májka, symbolizující strom života, je zdobena třemi věnci. Ty značí plodnost, plodnost pod zemí, na zemi a nad zemí. Na návsi se staví vysoká májka. Hraje se k tomu a zpívá. Každé děvče také, které má jen jednoho ctitele ovšem, dostane “pod okýnko” svou májku. Drží-li si ale milenců povícero, potom se shledá pod okýnkem na tyči s otepí chrastí. Stavění májů a celá zábava kolem měla veskrze společenský charakter. My víme, že od středověku se máje stavěly často na návsích, na vesnicích, ale i ve městech. Stavěly se pod okny vrchnosti, často se dokonce stavěly v koordinaci s vrchnostenskými úředníky. Pokud poddaní pod okny zámku vrchnosti tento máj postavili, obvykle hrabě nařídil vyvalit sud piva a uspořádal lidovou veselici. Čili ta zábava měla skutečně povahu společenské oslavy.
Další romantickou tradicí jsou v některých krajích chodníčky lásky. Co to obnáší? Cesty a cestičky, které spojovaly chalupy, kde mladí milenci s rodiči bydleli, ještě před rozbřeskem zamilované dvojice vysypávaly pilinami, pískem nebo vápnem, aby tak daly všem ve vsi najevo, že se milují. Na prvního máje se tak všichni ve vesnici dozvědí, kdo s kým chodí.
O krádežích májů z konce 17. století:
Na toho času k velikému tumultu u nás ve vsi Lhotě došlo, když chlapci strom ozdobený na návsi postavili a tu jim ho v noci poddaní souseda vaší milosti z Přestavlkče ukrásti chtěli, však naši strom bedlivě střežili a jim hlavy do krvava dobili, za což jsem jim pak kázal osm věder piva dáti, neb čest našeho panství ochránili.
Malé májky pěkně vyzdobené fáborky a obrázky připravovali chlapci v noci, potají – tak aby už ráno hrdě stály na střechách nebo na vratech stavení, kde přebývala svobodná děvčata. Samozřejmě nechyběla ani velká májka na návsi, které se také říkalo „babská“.
Když už májky stály, chlapci s harmonikou obcházeli po vsi a od děvčat dostávali malé pohoštění. Společná slavnost se pak většinou rozvinula až odpoledne na návsi, pod velkou májkou. „Anička hodná je, dala nám máje, dala nám dva zlatý, to je děvče zlatý!“ Tenhle popěvek v minulosti doprovodil pěknou řádku slavností Májů na Plzeňsku. Nechyběl při nich „král“, který s celou svou družinou na koních a ve svátečních krojích objížděl stavení s hudbou. Všude se zatančilo a zahrálo. A kde která dcerka přihodila nějaký ten peníz, dočkala se právě zmíněného děkovného popěvku.
Po obchůzce se všichni sešli na návsi a „biřic“ se ujal obřadného předčítání veršované chvály jednotlivých děvčat, ale mnohdy i žertovné kritiky hospodáře a hospodyně. Mnozí účastníci Májů tak možná docela uvítali, když bylo čtení u konce a došlo na závěrečné setnutí kohouta nebo žáby. Setnutí žáby (případně kohouta) se pravidelně ujímal „kat“ u předem připravené šibenice, na které byla mrtvá žába zavěšená. Chudák žába byla před tím veřejně obviněná z toho, že králi způsobila nějaké směšné neštěstí – ukousla mu knoflíky, hodila klobouk do řeky a podobně. Drastičnost toho úkonu byla ale často mírněná tím, že žába byla cukrová, a tak se o její tělo následně důkladně popraly přítomné děti.
Na samý závěr slavnosti „biřic“ vykřikl, koně se tryskem rozjeli a za všeobecného veselí honili krále, který se nesměl dát chytit…. Máje bývaly velmi oblíbenou slavností.
Zdroj: L. Lábek: Květen. Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí 1930, s. 19 – 20. ,R. Tyršová a A. Kožmínová: Máje na Plzeňsku. Svéráz v zemích československých, Čechy 1921
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora