STARÁ ŠUMAVA: O Valpuržině noci
V Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, na rozcestích a na pastvinách a tančí kolem nich. Přeskakují žhnoucí oharky nebo dokonce skáčou přes plameny. Obřad se nazývá ,pálení čarodějnic‘. Na některých místech bývá zvykem na hranici upalovat loutku představující čarodějnici.
Musíme si připomenout, že první máj je proslulá Valpuržina noc a všude v povětří je plno neviditelných čarodějnic na pekelných pochůzkách…..„Toho dne před sv. Filipem a Jakubem podle zdejší pověry musí všecko v chlévech býti zpraveno a poklízeno, dobytek nakrmen i podojen, dříve nežli slunce zajde, a chlévy zavřeny, sice by čarodějnice měla moc tomu chlévu a dobytku učarovati, uškoditi. Proto také toho dne před západem slunce musí se ratolest čerstvá z břízy nebo vrby neb z jiného stromu do hnoje před chlévem […] zastrčiti, aby čarodějnice neuškodily.“
V minulosti se 1. května slavil svátek sv. Filipa a Jakuba. Odtud název filipojakubská noc, i když dnes už je oficiální kalendář trochu jiný. V katolickém kalendáři došlo k posunu obou apoštolů na 3. května. Oba světci byli učedníky Ježíše. Filipa ukamenovali na kříži a Jakub byl shozen z hradeb Jeruzaléma, protože odmítl prohlásit Krista za podvodníka. Byl jeho příbuzným a říká se mu Jakub Menší. Někdy se tato noc označuje také jako Valpuržina, a to podle Goethova Fausta, kde se popisuje tajuplný slet čarodějnic s pekelnickou slavností. Název je odvozen od jména abatyše Walburgy, která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím.
Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a podle Čeňka Zíbrta vznikl pod německým vlivem. Už v polovině 19. století však byl tento zvyk zakazován jako pověrečná praktika, stejně tak nemohl probíhat během druhé světové války a byl potlačován komunistickým režimem. Na mnoha místech Česka tak pálení čarodějnic zaniklo. Dalším typickým zvykem bylo metání zapálených košťat do vzduchu a nošení jejich ohořelých částech domů pro ochranu. Kromě toho se v souvislosti s nadcházejícím prvním májem stavěla májka, uklízelo hospodářství a chlévy a umísťovaly větvičky do oken za účelem ochrany.
Venkovští lidé věřili, že čarodějnice mohou očarovat dobytek, který se stal neduživý a málo dojil. Báli se půjčovat čerstvě nadojené mléko a hlídali, aby se neztratil ani kousek hnoje z chléva. Na obranu měli i zaříkávání, v nichž si brali na pomoc Krista, Marii a různé svaté. Nikdo nevysvětlí proč, ale lidé věřili, že se čarodějnice obávají hluku. Proto se na ochranu i střílelo. Většinou jen do vzduchu, ale zachovala se zajímavá vzpomínka ze Šumavy, kde hospodář vystřelil do mléka od uřknuté krávy, čarodějnice se prý polekala a krávu nechala na pokoji. Součástí historie a vývoje tohoto svátku, jak uvádí prameny, byla snaha potlačit zvyk pálit ohně v předvečer prvního máje. Zíbrt k tomu uvádí: „zvyk ten však mizí z tradice lidu českého nátlakem zákazů, jež pronikly již v první polovici století z měst do vesnic, kdež nakázáno přísně každému rychtáři, aby netrpěl pověrečného pálení ohňů před prvním májem.“
„Stavení se kropila svěcenou vodou, ochranu měla zajistit čára nebo tajuplný nápis svěcenou křídou. V jiných místech se nespoléhali pouze na Boží pomoc a zkoušeli i různá jednoduchá „technická“ zařízení. Před vrata, na dvůr nebo do oken se kladlo pichlavé trní hlohu, zapichovaly se zašpičatělé pruty z lípy, akátu a dalších stromů i keřů, aby se o něj dotěrná čarodějnice poranila a raději šla jinam. Místo trní a prutů se také používaly vidle nebo tvrdá pichlavá proutěná košťata. Případně se kliky omotávaly lýkem. Podle vskutku kuriózního doporučení se mohly narýpat travnaté drny a položit je před vrata stavení a před vchod do chléva a stodoly. Dotěrná čarodějnice musela nejprve všechna stébla spočítat a než úkol zvládla, zakokrhal s přicházejícím ránem kohout a moc čarodějnice pominula.“
Takové pověry už těsně hraničí s pohádkami, ale lidé v jejich účinnost věřili. Ostatně pohádky také nebyly vždy jen vyprávěním pro děti. Kdysi vznikaly jako poměrně kruté příběhy popisující různá nebezpečí, číhající v lesích i jinde na bezbranné lidi a hlavně děti. Posluchače měly výhrůžky vychovávat a měly je odradit od toulání se dál od domova. Často v nich vystupovaly čarodějnice, divoženky, lesní démoni a další zlé nadpřirozené bytosti. Teprve v době, kdy začali tyto příběhy sbírat a upravovat spisovatelé jako K. J. Erben nebo B. Němcová, změnily se pohádky v laskavé vyprávění o vítězství dobra nad zlem. V dávných tradicích odešli žena a muž do lesa, kde si postavili přístřešek a společně tam strávili noc. Jejich spojení bylo vnímáno jako spojení Boha a Bohyně, Krále a Kněžky, jako sjednocení protikladů. Je to totiž plodná noc, otěhotnět by mohly i ženy, které o dítě neusilují, ale říká se, že děti počaté právě tuto noc jsou celý život šťastné. Důležité je, aby měli milenci na sobě při tomto nočním pikniku něco bílého a červeného, stačí i symbolicky, třeba stužky. Funguje to nejen díky magické síle noci, ale také díky tomu, že nastává období, kdy se seje, bude úroda a budou tedy i potomci.
A ještě pověst: Šel jeden čeledín k sedláři do Vimperka. Mistr nebyl zrovna doma, a tak se čeledín posadil u domu na kládu a čekal. Už zvonilo klekání, když sedlář dorazil. Ještě notnou chvíli kutil na objednané ohlávce, než mohl čeledín na cestu zpět. Hned za městem uviděl letět povětřím ohnivou pavuzu, jiskry od ní jen létaly! Ještě se chasník nevzpamatoval z leknutí a nad hlavou mu sviští ohnivá košťata a na nich schoulené postavy. Teď si teprve vzpomněl, že je dnes filipojakubská noc a kolem něj letí čarodějnice na Babí horu na sněm. Najednou se jedna z nich snesla k mladíkovi, přehodila mu zánovní ohlávku přes hlavu a náhle tu stál kůň. Baba si jej osedlala a už letí ke hvězdám. Jakmile se snesli na Babí horu, čarodějnice šlehla koně proutkem a ten usnul. Když se čeledín probudil opět v lidské podobě, svítilo slunce vysoko na obzoru. Až do večera pak bloudil po lesích, než potkal uhlíře, který mu ukázal cestu do Boubské.
Zdroj: Petera, F.: Slavení svatojánského večera před 1. májem zapalováním ohně r. 1860. Český lid 22, 1913 Francev, V. A.: Pozůstatky obyčejů pohanských v Čechách LP 1840. Český lid 10, 1901, Zíbrt, Č.: Noc filipojakubská a 1. máj. Český lid 19, 1910, Adolf Daněk, Rukopisná pozůstalost, Muzeum Středního Pootaví Strakonice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora