STARÁ ŠUMAVA: O svatém Jiří
Málokterý svatý je tak populární a tak opředen legendami jako svatý Jiří. Tradice v něm jednomyslně uctívá vojáka, který za císaře Diokleciána, kolem roku 303, šel pro Krista na smrt. Jisté se zdá jen to, že podstoupil mučednickou smrt v Lyddě, kde byl v šestém století nalezen jeho hrob, jediný pevný základ pro jeho kult, datující se od konce IV století. Šířil se překypující rychlostí na Východě i na Západě, obzvlášť v Anglii, kde byl znám už v VIII. století.
Jako patron rytířstva a zbraní stal se prostě patronem Anglie. Proslulý prapor svatého Jiřího pochází z roku 1284; první anglický rytířský řád, z roku 1348 – řád podvazkový – byl přirozeně pod patronátem tohoto světce. I protestantská reformace si uchovala jméno Jiří ve svém kalendáři; patří též do výsadní kategorie svatých pomocníků. A přece všecky ty malebné podrobnosti z jeho života, které byly základem jeho kultu, jsou legendární. Legenda z něho učinila urozeného a bohatého Kappadočana, hrdinského tribuna císařské armády, který sráží vesele modly a zabíjí bez námahy draka pustošícího Lidyi. U zrodu, pěstování a šíření legend stála církev. Za pomoci tohoto literárního útvaru, který byl určen všem vrstvám společnosti, mohla církev manipulovat s věřícími a posílit svou mocenskou pozici.
Svátek sv. Jiří je spojen podle lidové tradice s otevíráním země, také se tento den neměla pít voda ze studní, protože prý byla jedovatá. Na Jiřího svátek se však vyvinulo daleko více povídaček a lidových obyčejů, než jen notoricky známý verš o hadech a štírech, kteří přicházejí z otevřené země společně se zelení, která zahlcuje přírodu. Lidé věřili, že o Jiřího svátku je voda ve studních jedovatá, a proto si vždy dělali zásobu předem. Jed ve vodě zanechali hadi, kteří naopak tento jediný den v roce jedovatí nebyli. Dívky se na Jiřího potulovali po loukách a hledali čtyřlístky. Věřilo se, že tento symbol štěstí je 24. dubna ještě silnější než v jiné dny a má kouzelnou moc. Lidé také pozorovali počasí ve dnech předcházejících svátku, pokud bylo hezky, po Jiřím se mělo ochladit a naopak. Svátek sv. Jiří byl tedy chápán jako zlomový den v mnoha ohledech, třeba i proto, že poddaní platili vrchnosti jarní plat.
Na Šumavě byl svátek sv. Jiří ve znamení oslav. Do hor přichází jaro vždy o něco později, a tak byl tento den chápán i jako jakýsi zlom mezi posledními záchvěvy zimy a plným příchodem jara. Dobytek vypouštěný na pastvu byl nazdoben věnci z lučních květů s červenými stužkami. Červená měla zvířata ochraňovat před zlými silami. Také se často dobytek poléval svěcenou vodou. Hospodáři si tímto rituálem chtěli zajistit hojnost mléka, masa, vlny, ale i budoucích mláďat. Za slova spjatá se svátkem sv. Jiří můžeme označit jarní výhon a jarní plat. Plat je jasný, o svatojiřském svátku se platilo vrchnosti, druhý termín byl na svatého Havla. Jarní výhon označoval vyhánění dobytka na pastvu, někde dokonce vyhánění na první pastvu bylo spojeno s malou slavností.
Svátek představoval důležitý moment v hospodářském roce našich předků. S vyháněním dobytka na pastvu souvisí pojmenování rabuše – dřevěné hůlky, na nichž se pomocí zářezů – vrubů značil počet. Vruby se označoval počet kusů vyhnaných na pastvu. Rabuše zvané také raboch nebo rabuša neboli vrubovky sloužily i k zaznamenávání dluhů. Původní význam vrubovek žije dosud ve frazeologismech dát něco na vrub – označit na rabuši, udělat vroubek a také mít u někoho vroubek – tedy mít zářez na rabuši, mít dluh. Kromě vroubků je s 24. dubnem spjata řada pranostik. Z rýmovaných bychom mohli připomenout Schová-li se na svatého Jiří vrána do žita, požehnané léto k nám zavítá nebo Na svatého Jiří vlaštovky již víří s variantou Na svatého Jiří nepohoda víří či Na svatého Jiří nepošlapou trávu ani čtyři.
Zdroj: MYSLIVEC, Josef. Svatý Jiří ve východokřesťanském umění. Byzantinoslavica : Sborník pro studium byzantsko-slovanských vztahů. 1933-1934, roč. V, KRÁLÍK, Oldřich. Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha : Vyšehrad, 1969.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora