STARÁ ŠUMAVA: O putování mlynářského krajánka
Na každé řece, říčce, potoku a pod mnohými rybníky stojí ještě mlýny. Byly jich u nás v republice tisíce. Když žně skončily, rozběhla se jejich kola a turbíny. Do zářijových mlh se už zpravidla neslo jejich monotónní klepání. V písničkách klepaly vesele. Ale ve skutečném životě, zvláště na malých mlýnech, legrace, jak ji traduje idylický obrázek mlýnů schoulených v údolích, už tolik nebylo.
Představa mlýna na potoce a mlýnské chasy vyprávějící si večer v šalandě strašidelné příběhy má pro dnešního člověka vůni pohádkového příběhu. Ve skutečnosti ale v době mletí, od podzimu do jara, se mlynář a zejména jeho chasa mnoho nevyspali, mlelo se často celou noc. V šalandě, kde sedláci čekali, až na ně přijde řada, se mastily karty, krajánci vyprávěli své příhody, také ve mlýnici bývalo někdy na krátkou dobu veselo. Jinak ale ve mlýně bylo dřiny, až to nebylo hezké.
Mlýny patřily do poloviny 20. století nedílně k české krajině a “pan otec” patřil k neopominutelným postavám tehdejší společnosti. Obecné povědomí o mlýnech a příběhů okolo nich, pozvolna a nenápadně upadá do zapomnění. Pojďte se proto projít a připomenout si dějiny…
Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu. V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál a mnohdy užívali i letní pohostinnosti přírody a jejich plodů. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.
Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci přicházeli do mlýna před večerem, někdy k obědu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Mívali dobrou výmluvnost, vtip a smysl pro humor. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.
Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí. Byli to putující pozorovatelé a zpravodajové a dostávali za dobrou informaci i odměnu. Své potřeby (prádlo a jiné osobní potřeby) nosili v ruksaku. Deku nosili zpravidla smotanou na zádech. Na hlavě nosili typickou placatou čepici. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.
Docela zajímavý je původ slova krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře. Obvykle se říká, že to pojmenování vzniklo z toho, že krajánci se toulali po kraji, po krajině, tedy světem. V časopise Naše řeč se ale před sedmdesáti lety psalo, že slovo vzniklo jinak. Že je to pražské slovo. V Praze na Vltavě totiž bývalo více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny zastavovaly práci, až nakonec mlel jen ten první, ten na kraji. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří se tedy jmenovali krajánci podle krajních mlýnů.
V minulých časech byli tak populární, že se dostali i do jedné písně: „Jednou přišel do mlejnice krajánek…”
Poslední vodník volyňský
Při obecním mlýnu ve Volyni hospodařil jeden vodník. V noci se plížil po mlýnici a lekal mleče, takže přes noc musel mlýn často stát. Pan otec přemýšlel, jak by se nezvaného hosta zbavil. Až jednou přišel do mlýna krajánek, který nabídl mlynářovi, že ho vodníka zbaví. Krajánek si opatřil lýkový provaz a odebral se na noc do mlýnice. O jedenácté skřípla dvířka a vodník byl tu. Za pár okamžiků se už bezmocně zmítal ve smyčce. Když poznal, že neuteče, začal s prosíkem. Nakonec musel slíbit, že se vystěhuje z města a již nikdy do něj nevkročí, ani po suchu, ani po vodě. Od té doby již vodníci ve Volyni nejsou.
Zdroj: Pozůstalost Adolfa Daňka, SOkA Strakonice, Naše řeč, ročník 18 (1934), PŘEHLED MLÝNŮ, MLÝNKŮ A ČERPADEL V ČR
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)