ČESKÉ TRADICE: Zelený čtvrtek – 28. března 2024

Zelená barva symbolizuje odpuštění a přijetí a celý cen se nese v tomto duchu. Drží se přísný půst. Je to den oslavy života, člověka, jídla a síly.

Ráno si omyjeme obličej studenou vodou nebo nohy rosou, abychom byli zdrávi.

K obědu se dle tradice mohou jíst jen zelené věci.
Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, první saláty a listy, také můžeme udělat salát s chudobkami (sedmikrásky) pokud již rostou či kopřivovou polévku nebo “špenát”. Pojíme pokrmů postních a očistných. Samozřejmě nejíme maso a zdržíme se alkoholu.

Bylo zvykem jíst jen jedno syté jídlo za den (tzv. půst újmy), na Zelený čtvrtek to byla slavnostní večeře a připravovala se bylinková polévka z prvních bylinek.

Odpoledne by se nemělo pracovat.

Pečeme jidáše. Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všechny stejnou. Mažou se medem, ale pozor! Jí se až na Velký pátek k obědu.

Pivovary vaří zelené pivo.

Na Zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma.

Aby se vědělo kolik je hodin, tak se klekání ráno a večer (místně i v poledne) ohlašuje řehtačkami, klapačkami a i klapacími trakaři. To hodně baví děti, s řehtačkami obcházejí celou ves a ráno na bílou sobotu dostávají od hospodyň bílá syrová vajíčka jako odměnu, že dobře čas ohlašovaly.

Zpět zvony přiletí až na Bílou sobotu večer.

Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.

Nejslavnostnější je však večeře. Krásně se ustrojíme a přichystáme čistý a krásně prostřený, ne však přezdobený stůl. Pokud nemáme zelenou barvu v oblečení, aspoň ji máme na slavnostním stole, třeba ve formě ubrousků. Při prostírání pamatujeme, že je stále půst a máme vnímat pokoru.

Součástí večeře musí být chléb – symbol čtyř živlů a všedního života, dále ryba jako symbol celého postního období a pokory a voda jako přípitek, která symbolizuje čistotu.

Na závěr popijeme pohár červeného vína, jež je symbolem smrti a znovuzrození. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a zároveň symbolem nového života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy, jimž v tento výjimečný den nijak neublíží. Měl by to být pohár pouze jeden (1-2 dcl), aby se zachovala úcta k tomuto rituálu, půstu a Svatému týdnu. Takže zbytek vína vložíme do lednice, kde na nás počká až na neděli.

Může to být po staru i jeden pohárek medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.

Hlouběji o tomto slavném dni nalezne v knize Naše tradice od Ladislavy Paterko.

A něco lidové moudrosti a zapomenutých zvyků:

Na zelený čtvrtek se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.

Také se má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.

V tento den je sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našich babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“.

Na Zelený čtvrtek se mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

Nemělo se nic půjčovat, aby nás nikdo neuhranul.

Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametly dům, smetí pak musely odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.

Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.

V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
Těch zvyků bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenašla.

V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. Běžely nebo procházely vesnicí a odříkávaly:

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.

Když skončily, zvolaly: “Cruciferum ďáblum” na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.

Něco z liturgie:

Konají se pandělinky – ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne, podle toho jak se kde probouzí jaro.

Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke svaté zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.

Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také proto, že je Zelený čtvrtek dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.

Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.

Tak tedy pečme jidáše a oslavujme život.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu
Připravuje: Barbora ORSÁGOVÁ