STARÁ ŠUMAVA: O velkém pátku
Velký pátek
Vlast naše velký, tichý chrám,
v něm vysoké oltáře
a národ v prachu kleče tam
na prsa sklání tváře.
To ticho dumné, hrobové
tak zbožné city rodí,
jak tušili by duchové,
že Bůh tu s námi chodí.
Oltáře velký bílý kříž
na černém rouchu kryje
a pohnutým kněz hlasem již
čte národa pašije.
Stranou pak velký, temný hrob
své hrůzy rozesílá,
pomník to truchlých, dávných dob
hora to kletá, bílá…
Tam národ s čelem zastřeným,
s vzdechem se mutným kloní
a velkou okem skaleným
tu na zem slzu roní.
A líbá svatou onu zem
a prsty v ní má vryty,
jak by chtěl v bolu zoufalém
z ní vyrýt poklad skrytý.
Již dozněl čtoucího tu hlas
a národ ještě klečí;
jak by ho nehnal z chrámu čas
ni mocné slovo něčí
A klečí v tichém modlení,
za slzou slza kane —
i čeká, až o vzkříšení
též jeho spása vstane!
Náboženský rozměr svátků spíše ustupuje a lidé Velikonoce vnímají nejčastěji jako oslavu příchodu jara. Velký pátek je s ohledem na křesťanské zvyklosti dnem velkého smutku, rozjímání a ticha. Velký pátek je dnem, kdy si křesťané si připomínají ukřižování Ježíše Krista. Podle evangelií zemřel na kříži ve tři hodiny odpoledne. Na památku jeho utrpení se nejen v tento čas konají obřady.
V rodinách sváteční den zpěvu pašijových písní a modliteb, den bez práce i bez obyčejů, čas pozastavení všeho vnějšího běhu světa, jaký každoročně pociťujeme podobně v den úmrtí nejdražších. Žádné zvony nejsou slyšet, jejich „duše“ jsou od Zeleného čtvrtku v Římě. Měl by být vytržením z běžného chodu světa, práce i obyčejů. I lidové přívlastky Bolestný či Tichý pátek vyjadřují smutek, pokání a půst věřících pro památku Krista.
Velký pátek je prvním dnem velikonočního tridua. Následuje po něm Bílá sobota, kdy v podvečer začíná slavnost Kristova vzkříšení a nočními obřady přechází v neděli, kdy se slaví zmrtvýchvstání. Triduum v řadě církevních společenství představuje vrchol liturgického roku, neboť obsahuje ústřední bod křesťanské zvěsti: vykoupení lidstva skrze oběť Ježíše Krista za hříchy člověka a jeho vítězství nad smrtí v události zmrtvýchvstání.
Velký pátek je dnem zasvěceným úklidu a očistě těla i ducha. Při úklidu domácnosti se užívá magických prostředků jako hlučícího hmoždíře k odhánění havěti a pašijového pometla k vymetání. Obtížný hmyz, jímž bývají stará stavení zamořena, odhání hospodyně také proutkem svěceným na Květnou neděli. Hospodyně jím vyšlehá postele, několikrát udeří přes spáry prken v podlaze a přitom volá „Ven, hosti bez kosti!“.
Práce na poli je však na Velký pátek striktně zapovězena. Krom hýbání se zemí se taktéž nesmí nikomu nic půjčovat, darovat, prodávat ani vynášet z domu. Tato tradice pramení z pověstí, kdy se na Velký pátek otevírají skály a vydávají své poklady. Toho, kdo se nechá leskem zlata a stříbra omámit, zavřené skály již nevydají. Naopak, Velký pátek se hodí pro různé druhy věštění a připomenout bychom si měli i osoby, které už nejsou mezi námi. Sledujeme, jestli v tento den nespatříme nějaké osudové znamení – symbol či neobvyklou událost předpovídající budoucnost!
Děti a mládež chodily v tento den od domu k domu s řehtačkami koledovat. Někde se v tento den předly se takzvané pašijové nitě. Pár stehů na oblečení z nitě upředené na Velký pátek mělo dotyčnému, který oděv nosil, zajistit ochranu před zlými duchy a před uhranutím. Košile ušitá z pašijových nití měla moc ochránit před bleskem. Lidé si také velmi všímali úkazů a znamení zjevujících se v tento den. Ta měla údajně velmi silnou moc a dala se z nich vyčíst řada budoucích událostí.
Stejně jako na Zelený čtvrtek i na Velký pátek jsou vodě přisuzovány léčivé účinky. Ještě než velkopáteční vodu políbí paprsky slunce, vydává ze sebe divotvornou moc. Právě proto se v jitřním čase před východem slunce lidé omývají venku v sadech potoční pramenitou vodou, aby se ochránili před nemocí. Neutírají se, nechávají vodu na sobě uschnout a při východu slunce pak třikrát políbí zem. Očistnými a léčivými účinky působí velkopáteční voda i na zvířata. Vodou z potůčků se vykropí stavení i chlévy, aby celé hospodářství nabylo nových sil do dalších měsíců. Velkopáteční vodě se také říkalo „jordánka“ podle řeky, ve které byl Kristus pokřtěn. V některých krajích se ale můžeme setkat i s označením „šťastnice“, kdo ji nabral a napil se z ní, byl podle pověry celý rok šťastný. Chlapci se snažili při omývání vylovit ústy z mělké vody kamínek. Pokud se jim to podařilo a hodili ho za sebe přes rameno, mělo je to po celý další rok ochránit před bolestmi zubů.
V barokní době se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, která je jednou z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velkou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. Předváděly se na Šumavě, v jižních i západních Čechách, ať hrané německy nebo místními věřícími pod vedením duchovního správce, či jinými nadšenci. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy hry, prostoupené navíc veselostmi a šprýmy.
Zdroj: České Velikonoce v tradici, Básně Emanuel František Züngel – Velký pátek ZÜNGEL, Emanuel František. Básně. Praha: vlastním nákladem. 1868. s. 154–155.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora