STARÁ ŠUMAVA: Popeleční středa
Masopustní veselí skončilo, nastává období půstu. Tradice zobrazuje lidové zvyky, jak mládenci „pohřbívají” basu, symbol vesnických tancovaček. Teprve pochovávání Masopustu nebo basy přivedlo rozjařené tanečníky do normálního proudu života a připomnělo, že zimní radovánky musí skončit, protože země čeká na pluh a setí. Na popeleční středu odevzdal tak rozmarný Masopust své královské žezlo smutnému Půstovi.
Církev zase v období čtyřicetidenního půstu velí k očistě ducha i těla. Popeleční středa je prvním dnem postního období. Její termín připadá na čtyřicátý den před Velikonocemi. Popeleční středa je v křesťanské tradici dnem půstu, ztišení a rozjímání. Sama praxe jejího držení není explicitně zmíněna v Bibli, první doklady o ní máme až z období šestého století, ovšem symbolika má tradici mnohem starší. Slova „Prach jsi a v prach se navrátíš” (Genesis 3:19), která řekl Bůh Adamovi a Evě poté, co v Ráji zhřešili ochutnáním zakázaného ovoce, jsou užívána při udělování tzv. Popelce jako připomenutí lidské hříšnosti a smrtelnosti.
Popel se získává ze spálených olivových větviček, palmových listů nebo (v naší oblasti) spálených kočiček, posvěcených předešlý rok na Květnou neděli. V dřívějších dobách se mužům popel sypal přímo na hlavu (což dělali již ve starozákonní době hříšníci na znamení pokání, ale i smutku), zatímco ženám se díky povinné pokrývce hlavy dělal kříž na čelo. Druhá zmíněná forma se dodnes užívá u obou pohlaví. Symbolika popela je ale hlubší a odkazuje také na prach, ze kterého stvořil Bůh člověka a popel se používal i jako čistící prostředek. Místo čtyřiceti dní však reálně trvá čtyřicet šest dní, protože neděle nejsou považovány za postní dny.
Během Popeleční středy se křesťan zamýšlí nad svým vztahem k Bohu, svými hříchy a den by měl strávit pokáním. Tradičními prostředky pokání jsou modlitba, půst a almužna, tedy prokázané dobrodiní těm, kteří se mají hůře. Půst a pokání má být přípravou na Poslední soud. Ve středověkých klášterech se konaly v postní době průvody do krypty. Všechna světla byla zhaslá, koberce i květiny byly odstraněny, uprostřed pouze černě pokrytý katafalk. Není úplně od věci zajít v tuto dobu třeba na hřbitov a připomenout si, že smrt nakonec dostane každého – bez ohledu na jeho postavení, věk či úspěchy. Však také mnozí slavní panovníci se nechali před smrtí svléknout z královských hávů, obléci do kajícího roucha a posypat popelem.
V Čechách a na Moravě ještě v nedávné minulosti utichaly písně, a rozverné hovory. Jediné zpěvy, které se z domů ozývaly, byly písně kající. Nekonaly se svatby. Svědomitě byl držen půst, lidé si dobrovolně způsobovali i další újmy – manželé se sobě například po vzájemné dohodě odpírali. Celá rodina se modlila bolestný růženec či křížovou cestu. Ženy nosily jednodušší šat, odložily šperky, a oblékly se přímo do smutečního oděvu.
Půst byl dříve dodržován velmi přísně. Nejde o to, aby se člověk půstem bezúčelně trápil, je však podstatnou částí sebezáporu a pokání.
Když se člověk nedovede v banálních “rozkoších” přemoci, dává najevo, že je otrokem tělesnosti, není schopen přemáhat pokušení, ani se dostatečně soustředit na svůj duchovní život. Jde vlastně o velmi “moderní” jev. Ještě relativně nedávno se i u nás v rámci půstu například nejedlo nejen maso, ale i vejce, mléko, máslo ani sýry. Někteří lidé od zeleného čtvrtka do neděle dokonce nejedli vůbec – tedy pokud jde o pokrmy pozemské. Za připomenutí stojí, že Popeleční středa je dodnes dnem přísného postu – tedy zřeknutí se masitých pokrmů a pouze jedno nasycení za den. Pokud nám to zdravotní stav dovolí, můžeme se zříci jídla zcela.
Pamatuj na to, že jsi prach a v prach se obrátíš, pamatuj na to nejen dnes, ale každý den ráno od ranního probuzením až do večerního usnutí, aby tě toto vědomí spolu s jasným přiznáním vlastní nicoty a ubohosti naplnilo blaženým a vděčným vědomím velkodušné Boží štědrosti a milosrdenství.
Zdroj: ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998 Český misál. Praha: Česká liturgická komise, 1983. Kapitola Doba postní
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora