STARÁ ŠUMAVA: Muzikanti ze Stašska
František Halas: “Píseň neumírá, píseň je věčná! To jen lidé přicházejí a odcházejí a kdykoliv jejich srdce vzkypí radostí a žalem, bude to zase jen lidová píseň, která jejich citu propůjčí slova opravdová a čistá.“
Stacháci byl národ hudebníků odpradávna. Hudební skladatel Karel Weis sebral písně od Stachova a okolí a dal je do své zbírky “Český jih a Šumava v písni.” V každé chalupě žil hudebník. Široce známí jsou: Princ, Hochmonové, Korál, tři bratři Šimkové a Sova z Německých chalup. Byli to muzikanti, kteří sloužili u vojenských kapel a dovedli hrát na několik nástrojů a samozřejmě komponovali.
V okolních vsích jako Zdíkovci, Hodoníně, Jaroškově, Zdíkově, Novém Dvoře a Branišově byli nejznámější: Harváříkové, Polatové, Volfové, Voldřichové, Martanové, Švarcové, Havelkové a další. Dohromady by vydali za několik vojenských kapel. V létě se stachovští vydávali za “šumem”, to zn. že jezdili od města k městu a hráli kde se dalo. Od té doby se taky muzikantům říká “šumaři”.
Nelze si nevzpomenout na slova polky “Když k nám přijdou šumaři, nic se nám v práci nedaří …”. Lepší časy a výdělky nastaly, když cirkusové podniky, které do té doby byly natrvalo umístěny ve městech ve vlastních nebo najatých budovách, jako Schumann, Busch, Mergl začaly po roce 1890 cestovat po světě a kdy se vypravily i první kapely k cirkusovým podnikům. První známí kapelníci byli: Sova z Benešovy Hory a Staněk ze Strašína. Později Harvařík ze Zdíkovce a Polata ze Zdíkova.
Možná, že pamatujete, když hrával v kuchyni kdysi rozhlas po drátě. Karel Polata je bez diskuse považován za šumavskou legendu. Jeho styl podání písniček, originální repertoár a nezaměnitelný zpěv…
Karel Polata se narodil 25. listopadu roku 1914 ve Zdíkově jako syn známého cirkusového kapelníka. Už jako šestiletý chlapec začal hrát na housle, ke kterým brzy přibyl ještě také klavír a o něco později varhany. V roce 1931 se přestěhoval se svými rodiči do Sušice, kde si otec Polata pronajal hostinec Na Tržišti vedle továrny Solo. V novém bydlišti se rychle zapojil do místního hudebního života. Hraje na klavír v džez bandu Žandy Žaloudka a jako klavírista účinkuje i při různých sušických kulturních podnicích, při nichž také uplatňuje své první skladatelské pokusy. V krátkém čase zvládá hru na pianovou harmoniku, která ho potom často doprovází na vesnické taneční zábavy. Hrává tam s různými venkovskými partami, ponejvíce se starými nezdickými tatíky, vrstevníky otce Polaty. Při těchto tancovačkách ještě zažívá poslední pablesky slávy staré šumavské taneční muziky a s oblibou se předhání se staršími kolegy, kdo zahraje nejlepší a nejbravurnější sólíčko v nekonečných štajryších a tancích „na šest“.
Jsou to krátká, ale krásná a bezstarostná léta Polatova muzikantského mládí, na která později rád vzpomíná: „Ještě před vojnou jsem měl osmičlennou kapelu, se kterou jsem hrával v Sušici a okolí. Pokaždé, když jsme měli hrát v Sušici, zmocňoval se mě už dopředu neklid a nepokoj. Trpíval jsem utkvělou myšlenkou, jaká by to byla ostuda, kdyby některý z kolegů nedodržel slovo a večer se na hru nedostavil. Abych se uklidnil, vzal jsem pokaždé kolo a celkem zbytečně jsem kolegy znovu objížděl, abych jim hru připomněl.“
V období krize nenašel Karel Polata žádné stálé zaměstnání. Pracoval u otce v jeho hostinské živnosti a z peněz, které vydělával hraním, si financoval další studium u klavírní virtuosky Marie Blahovcové a profesora Celestina Rypla, u něhož studoval také instrumentaci a skladbu. Vojenskou službu strávil u plukovní hudby v Písku, ve které uplatnil housle, klavír i harmoniku a navíc ještě musel přibrat bendžo a trubku Es. Po návratu z vojny nastoupil do státní služby jako dozorce finanční stráže a po záboru pohraničí v roce 1938 byl převeden jako státní úředník k Okresnímu úřadu v Sušici.
Za války, kdy byly hudební produkce zakázány, se opět začal věnovat studiu. Tentokrát studuje dirigování u profesora Františka Stupky, skladbu u Stanislava Tomana a po válce ještě u profesora Jaroslava Křičky. V roce 1944 byl totálně nasazen k firmě Konstruktiva v Plzni. Zde utrpěl těžký úraz, který měl za následek jeho doživotní invaliditu. Po zotavení se v roce 1946 vrátil k okresnímu úřadu, odkud přešel v roce 1954 jako umělecký vedoucí do sušického domu osvěty. Po jeho zrušení pracoval u útvaru Pohraniční stráže v Sušici jako knihovník.
V roce 1947, při natáčení staročeské konopické, ho šťastná náhoda svedla s pracovníky Československého rozhlasu. Pořad s dosud neznámými šumavskými písněmi, které doprovázela typická starošumavská kapela, zaujal rozhlasové posluchače hned napoprvé, a to do té míry, že se vzápětí dožadovali dalšího vysílání. To byl důležitý podnět pro Karla Polatu, který pak během celého následujícího roku pilně připravuje nový materiál: zapisuje od pamětníků šumavské lidové písně, probírá se archivem svého otce a vyhledává staré muzikantské knížky. Skladby, které chce použít, musí nejdříve od základu upravit a přitom se ukazuje, že i obyčejná šumavská dechovka měla svá určitá pravidla, která asi bude třeba respektovat. Zpočátku důsledně zachovává původní primitivní harmonii, brzy ale poznává, že taková práce nikam nepovede, a začíná pracovat po svém. Doplňuje tradiční obsazení o bubny a baryton a zároveň povyšuje každého ze svých hráčů na sólistu. Pomocí osobité a precizní instrumentace vytváří zajímavou, zvukově bohatou orchestrální paletu, která dodává jeho malému souboru punc výjimečnosti.
Právě díky této odlišnosti se Polatovo jméno stává na dlouhá léta symbolem a synonymem originální malé dechovky. V roce 1951 začal soubor vystupovat jako Starošumavská dechová muzika Karla Polaty ze Sušice. Základ jeho repertoáru tvořily skladby neznámých autorů, úpravy šumavských lidových písní a skladby Karla Polaty, které rovněž vycházely ze šumavské melodiky. Rostoucí obliba u rozhlasových posluchačů dovedla orchestr brzy k jeho prvnímu veřejnému vystoupení a pak už následovala dlouhá řada koncertů, při nichž deset muzikantů ze Šumavy dokázalo naplnit nejen pražskou Lucernu, ale také pražský a brněnský zimní stadion. Soubor byl tak populární a žádaný, že mohl už v roce 1958 ohlásit svůj jubilejní tisící koncert. V následujících letech pak nebylo jediného většího místa v Čechách a na Moravě, kde by Starošumavská dechová muzika ze Sušice nevystoupila aspoň jednou. Od roku 1956 pravidelně koncertovala také v Německu (tehdejší NDR).
V roce 1962 vznikl v plzeňském rozhlasu studiový orchestr Šumavanka, složený z plzeňských profesionálních hudebníků, který Karel Polata vedl a dirigoval až do své smrti 29. března 1974. Se Šumavankou natočil okolo dvou set orchestrálních skladeb a písní, mimo jiné i patnáct tanců „na šest“ a tři štajryše. Mnohé z těchto nahrávek převzaly další evropské rozhlasy a pravidelně je vysílala také krajanská rádia v USA. Takže takhle to bylo, když se tenkrát ty krásné a věčně zelené melodie šumavských lesů a strání rozletěly do světa.
Zdroj: Sušické noviny 6/2014, Šumavští muzikanti ve vzpomínkách kapelníka Karla Polaty – Ivana Šafránková
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora