STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Amatérští fotografové
Šumava jako fotografické téma bylo překvapivě barvité již v časech c. k. monarchie. Malíři, kreslíři a romantičtí hledači rousseauvského ideálu krásné nedotčené přírody nacházeli na Šumavě panenské přírodní ostrovy, ale také svět tvrdé dřiny. Zvláštní zádumčivá nálada šumavských lesů mohla být zdrojem inspirace pro pokusy amatérských fotografů s ušlechtilými fotografickými tisky, které namísto popisnosti zdůrazňovaly náladu a atmosféru, citový prožitek.
Zážitky od vesnického fotografa
Bylo to ještě v dobách, kdy se používalo výhradně fotografické desky. Fotograf musel vklouznout pod černou plachetku, aby všechno předem nastavil. Před ním seděla stará Tomalka (říkalo se u nás “Tomalin”), připravená na snímek v napjatém očekávání věcí budoucích. Ticho přerušila fotografova slova: “A teď se pěkně podívejte semhle dovnitř!” a ukázal na čočku. Stará selka se hnula směrem k přístroji, aby vyhověla udanému pokynu co možná doslova.
Byla Popeleční středa a můj otec, který hrál s Niglovou kapelou, před chvílí dorazil domů po třech dnech a nocích nepřetržitého hudebního účinkování na masopustních zábavách. V naší světnici seděli jen podomní obchodníci, kterým prošly doklady. Když se na úřadě žádalo o nový průkaz, bylo k tomu třeba fotografie. Chudák tatínek, jediný fotograf amatér v obci, měl teď každému stvořit podobenku, aby se nemuseli jeden každý trmácet do Vimperka do profesionálního ateliéru.
Posílal tedy jednoho po druhém ke zdi, aniž by si ovšem všiml, že právě nad jejich hlavami visí misník s nádobím. Měl dost práce s fotografováním samým.
Schworzei Heinrich, jak se mu po chalupě říkalo, měl cestu do Plzně. Když mu prohlíželi na hranici (jde nejspíš o hranici s Protektorátem) pas, div úředníka netrefila mrtvice. Rovnou na temeni hlavy trůnil našemu šumavskému cestujícímu hrnek, jinému z těch, co u nás ve světnici pózovali, zase kafemlejnek, každému vlastně něco, co se jen najde v polici s nádobím. Když ta kontrola zase přišla k sobě, velice ji ovšem zajímala adresa toho povedeného fotografa.
Fotografií se v prvních dvou desetiletích šíření vynálezu mohli v Pošumaví zaobírat zřejmě jen amatérští zájemci. Podle studií německých badatelů I. Jordan, M. Frank a P. Praxla je nejstarší přesně datovanou fotografie ze šumavského regionu záběr z Volar po požáru roku 1863. Jen málo mladší je snímek rodného domu Adalberta Stiftera v Horní Plané pocházející od vídeňského fotografa Johanna Schneidera. Mimo oblast vlastní horské Šumavy je zřejmě nejstarším z regionu panoramatický pohled na Sušici, na němž je zachycen dřevěný most zničený na jaře roku 1859. Kdo byl jeho autorem, není zatím známo.
Vedle fotografů, kteří na Šumavu přicestovali jako „fotografové turisté“, působili na Šumavě již v době také fotografové místně usedlí. Většinou se zabývali portrétní fotografií, která po nástupu fotografických vizitek po roce 1859 se stala základem obživy většiny fotografů. Znamenala jistotu objednávky, fotografování památek bylo odvislé od organizace prodeje a nejistého obchodního výsledku. Proto se místní fotografové – a to platí pro celé Království české – většinou fotografováním pamětihodností zabývali jen okrajově. S rozvojem amatérské fotografie, obecným rozmachem turistiky a snadností cestování železnicí Šumava stále více lákala k fotografickým výletům.
Fotografií se v prvních dvou desetiletích šíření vynálezu mohli v Pošumaví zaobírat zřejmě jen amatérští zájemci. K takovým lidem měl blízko Vojtěch Kramer, převor konventu augustiánů v Domažlicích, biskupský notář v Českých Budějovicích, který patřil k prvním v Čechách, kdo experimetovali s nejstarší technikou systému pozitiv-negativ – kalotypií a jehož snímky jsou uloženy v Muzeu Chodska. Je však jisté, že Šumavu křížili kočující fotografové již krátce po nástupu nové zobrazovací techniky, která ovládla fotografii na dalších třicet let a to takzvaného mokrého kolodiového procesu. I když činnost těchto prvních skutečných fotografů z Prahy, Vídně, Mnichova, Lince není systematicky zdokumentována, konkrétní doklady v muzeích existují. Počátky fotografování na Šumavě jsou tak zatím zahaleny tajemstvím.
Zdroj: Kaltenbach – Heimat im Böhmerwald (1980), s. 315-316 Ingeborg Streinzová autor překladů a českých textů Jan Mareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, historie fotografie
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora