STARÁ ŠUMAVA: Lednové rozjímání
„…máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš…“
Leden
O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden,přítel neposedů;
ti,uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.
(Jaroslav Seifert Všecky krásy světa)
„Ach, Šumavo, Šumavo! Snad odtud máš své jméno, že odevšad se ozývá, a kam se noha šine, odevšad se řine sladce lahodný tvůj šum!“.
Je zima, na horách a dolech leží sníh, nic nekvete a ptáček nezazpívá, smutno je vůkol steskem časů zimavých, ledová mlha ze všech koutů zívá. Jak obrovitý rubáš, bělostný až strach, leží tu, kryje celý rodný les,
nevidět nic než led a sníh v těch končinách, zebe ten chlad od země do nebes. …
Český název měsíce vychází ze slova led – leden je měsícem ledu. Dalšími názvy, které naši předkové používali, jsou na příklad studen nebo sněžen. Leden může být pro mnohé z nás těžkým měsícem. Leží vprostřed zimy, většinou je plný ledu a sněhu a taky tmy. I když od zimního slunovratu slunečního svitu přibývá, je ho stále málo a zima se zdá být nekonečná.
Leden nebyl vždy prvním měsícem roku a i datum 1. ledna jako počátek nového roku urazilo dlouhou cestu, než se začalo používat u nás. Původní římský kalendář zimní měsíce nerozlišoval, takže leden byl jen bezejmennou součástí dlouhé zimy a nový rok začínal až 1. března. Prvním úřednickým rokem, který začínal 1. lednem, byl v Římě rok 190 př. n. l. Toto datum posléze stvrdil i Gaius Julius Caesar při zavedení juliánského kalendáře.
V našich zemích se po vzoru slovanském dlouho používal tzv. vánoční datovací systém s počátkem roku 25. prosince, tedy po zimním slunovratu. Ten vydržel až na malé výjimky do patnáctého století, kdy se u nás začaly objevovat první zmínky o 1. lednu jako začátku nového roku. Toto datum se však napevno ustálilo pravděpodobně až ve století šestnáctém. Leden je o přechodech, přeměnách a nových počátcích. Něco starého skončilo, něco nového začíná. Zatím jaksi skrytě a tajnosnubně, ale už nyní síly země pracují, aby přivedly na svět nový život. Stejně tak pracují i v nás. Je zapotřebí nechat je v klidu pracovat, aby došlo k plné obrodě našeho nitra. Prostor k hlubokému léčení duše má tělo obzvláště, pokud spí nebo odpočívá.
V lednu je tedy vhodný čas k nalezení či vytvoření útočiště, kde se budeme cítit v teple a v bezpečí. Veškeré přírodní síly jsou v lednu skryté hluboko v zemi. Není divu, že se nám pak často vše zdá být temné, že máme méně síly a nic moc se nám nechce dělat. Zdálo by se, že zima je období, kdy příroda spí, v hloubi se však rodí nový život. Zrníčko přikryté půdou puká a rozpadá se, aby se mohl vyklubat nový klíček. Vše se to děje ve skrytosti, pod zemí ve tmě. I my lidé se v zimním období se stahujeme dovnitř nás samých, bilancujeme, co jsme zažili ve starém roce a co bychom si přáli do roku nového. Uchylujeme se do tepla svých domovů, k rodinným krbům.
Oheň je prvotním základem všeho, co je stvořené, viditelného i neviditelného. V zimě nám poskytuje světlo, teplo a útočiště. Čas jiskřivé energie a aktivity přijde později. Jak bychom si mohli myslet, že pro nás, lidi, to neplatí? Jsme součástí přírody a jsme tedy ovlivněni jejími cykly. V lednu je načase odpočívat, spát, nebo se alespoň zabořit do křesla s dobrou knihou.
Babičky, především ty žijící na venkově, vycházely ve svých odhadech budoucího počasí, ale i jiných možných událostí, z dlouhodobých pozorování předků. A tak nás průběžně informovaly například o tom, že na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o dva kroky dále, na Hromnice o hodinu více atd. Což všichni známe a i svým dětem a vnoučatům tu a tam připomínáme. Moudré babičky měly jasno například v tom, že lednové mlhy věští mokré jaro. Anebo že leden studený, duben zelený. A také – hojný sníh v lednu, málo vody v dubnu. Pokud v lednu hodně mrzlo a led na řekách a rybnících byl silný, babičky věděly, že již v květnu bude hodně dobrého medu. Bylo jim jasné, že když bylo hodně sněhu v lednu, mohou se vydat v srpnu do lesa sbírat hřiby, ano »praváky«.
Stejně tak věřily tomu, že když v lednu roste tráva, neúroda se očekává. A také, když v lednu deště lijí, to má sedlák po naději. Když v lednu mnoho prší a málo sněží, z polí, luk i zahrad se málo těží. Snad to letos nehrozí… Protože babičky věděly, že častý déšť v lednu hnojí snad jen hřbitov. Říkávaly, že když v lednu mnoho pršívá, na hřbitově záhonů přibývá. Leden by měl totiž být chladný a mrazivý, aby byl rok úrodný a krásný. Je-li leden teplý, odevzdej se osudu, pravily babičky a byly přitom smutné. Ale věřily tomu, že když v lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy »za to«. A také, když není konec ledna studený, únor to dvakrát nahradí. Jak to nakonec dopadne, na to si musíme počkat.
Mějte se krásně v měsíci lednu…
Zdroj: Vilém a Alois Mrštíkové – Okouzlené putování. Brno: Nakladatelství Blok, 1977, s. 14, Karel Klostermann – V ráji šumavském. V nakl. Rebstöck vyd. 2. Sušice: Radovan Rebstöck, 2012, 199
Připravil: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)