STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: O Silvestru
Silvestr
Jak zrnko písku na dně Vltavy
uplejvá rok, kdo jen ho zastaví?
Zezhora zářej hvězdy, zas a zas
jak slyšela bych vodsejpat se čas.
Co mučilo mě, čas už vodestál.
Trápení přejde, srdce tluče dál.
Rok vodnese, co bolelo tě snad,
jednou i dech ti veme napořád.
Co minulo, nevolej nazpátek.
Za dveřma čeká novej začátek.
Hvězdy se třpytěj – co přijde, kdo ví?
Neptej se nic, čas sám ti vodpoví.
Kdybych sebedýl hvězd se měla ptát,
Ten nahoře už ví, kam mám se brát.
Přelom roku je tradičně období, kdy bilancujeme. Díváme se, kde si v životě stojíme, ohlížíme se za minulostí a rozhlížíme do budoucnosti. Rozhodujeme se, jaké další kroky bychom měli v životě podniknout, co pustit a čemu se věnovat.
Další rok za námi. Lidé věří, že v nadcházejícím roce je čeká větší láska, blaženost, bohatství a štěstí a modlí se, aby se zbavili všeho zlého. Takhle to běží už celá staletí bez ohledu na národnosti a kultury. Smích a cinkot skleniček doprovází hlasitá hudba a smích. Ve vzduchu visí příslib naděje i nových začátků. Poslední den roku je zkrátka jedním velkým povolenou oslavou, který je složena ze všech možných tradic, nasbíraných během několika století. Některé zmizí v propadlišti dějin, jiné držíme dodnes. Faktem ovšem zůstává, že Silvestr je už pěknou řádku let nezapomenutelnou a velkolepou událostí roku, na kterou se těší miliony lidí po celém světě. Silvestrovská předsevzetí se začala používat právě v 16. století. Lidé začali mít s oslavami Nového roku pocit, že mohou něco změnit, něco zlepšit. Proto si dávali do dalšího roku úkoly, předsevzetí, které jim s tím mohli pomoci. Například ti, kdo rozhazovali peníze, se snažili více šetřit.
Před sto lety například věřili, že spatřit dítě v novoročním ránu znamená štěstí. Stejně jako vidět dítě, platilo jako šťastné znamení potkat na Nový rok ráno muže, těhotnou ženu nebo uvidět zapřažený vůz. Naopak setkání se starou ženou a psy se považovalo za zlé znamení. Do 19. století lidé v České republice chodili děkovat za další rok do kostela a o půlnoci jedli horký ovar, kroupy a křen s jablky, protože věřili, že jim to přinese štěstí. Zároveň do domu chodily takzvané ometačky, byly to ženy oděné do černé, které ve jménu božím třikrát zaklepaly a třikrát ometly kamna, jinak by v novém roce nehřála dobře. “Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého”, aby na plotnu nepřišlo v novém roce něco nezdravého. Stejně tak o Silvestru měly ženy zakázáno prát a věšet prádlo, jinak by mohly způsobit smrt někoho blízkého. Nesměla se také jíst drůbež, aby štěstí neuletělo.
Oslavy Silvestra a Nového roku před sto a více lety a dnes se výrazně lišily. V minulosti lidé na Šumavě tak trpělivě nečekali na půlnoční zlom letopočtu, neholdovali ani tolik alkoholu, jako to je často dnes. Proto se například v Kašperských Horách v 19. století mnohdy stávalo, že ponocný, který zahájil svoji novoroční obchůzku už od půlnoci, svým zpěvem a vinšováním budil už spící obyvatele. Silvestr byl ale chápán jako výjimečný den a byl nazýván druhým nebo malým Štědrým večerem. Odpoledne šli horalé do kostela, po práci a dlouhé večerní modlitbě si mužští v hospodě podle starodávného zvyku přiťukli sklenkami na nadcházející rok. I v tuhle noc si chlapci a děvčata vykládali budoucnost a lili olovo.
Půlnoční vítání Nového roku v minulosti mělo zvyklosti, že tlukotem do hrnců a pánví, poklicemi o sebe a hlomozem se odháněli zlí duchové z prahu půlnočního ‒ aby byl překročen jen silami čistými a dobrými. Myslivci a hajní stříleli do vzduchu z pušek, aby probudili nadcházející jaro ze spánku.
Nový rok byl spojen s koledováním a přáním všeho nejlepšího. Přes obvykle hluboké závěje, mráz a vítr přicházeli už brzy ráno malí gratulanti, často celý zástup dětí, které dostávaly výslužku. Od domu k domu chodil i ponocný, v Kašperských Horách přicházeli blahopřát také kominíci, listonoš a dokonce i místní policajti.
A všechny nezbytné práce se musely udělat včas, také platilo, jak na Nový rok, tak po celý rok. Po dopolední novoroční mši se v šumavských obcích zašlo ještě před obědem na sklenku do hostince. Odpoledne se sousedé navštěvovali a až do setmění si povídali.
Lidé, kteří se o Silvestru vydávali i do víru nočního života, obvykle večeřeli před odchodem z domova. Menu nebylo nijak luxusní, na stolech se objevovala bílá polévka s rýží, hovězí maso s cibulovou omáčkou a okurkami, kuřata s květákem, salát, suchárky, pilo se pivo a káva.
Za zábavou se pak vyrazilo do módních tančíren a kabaretů. Lidé ale navštěvovali i večírky pro zvané v soukromých domech, kde se v honosných salonech tančilo, hrály společenské hry, nejčastěji o fanty, nebo se předváděly pantomimy. První pohoštění se objevilo asi hodinu před půlnocí. Servírovaly se podnosy s řezy housek i chleba a další mísy s pečeným masem, většinou vepřovým. K mání byly také tácy s tence krájenými plátky uzenin, sýrů, s huspeninou a kolečky citrónů. Obložený chléb si z nich pak připravil každý sám podle svého gusta.
Hospodářský rozkvět v dalších desetiletích se projevil i na rozmanitosti silvestrovského menu. Na stolech se objevovali kapouni s mušlemi, nadívaní šneci, kotlety s kadeřávkem, bažanti, srnčí i zaječí hřbety, uzený jazyk v aspiku, pečená drůbež, paštiky. Nechyběly ani saláty, k jejichž přípravě se užívala zelenina, pěstovaná v parou vyhřívaných sklenících. Zvláštní oblibě se těšily ústřice s citrónem a plátky šťavnatého ananasu se šlehanou slazenou smetanou. U bufetového stolu měli hosté k dispozici především pivo, v mnohem menší míře červené a bílé víno.
Mládež ale dávala přednost slaďounkému punči a také lahodné punčové bowli. Dámy ucucávaly cukrovou vodu, limonády či mražené mandlové mléko. Drahým šampaňským se šetřilo až na půlnoční přípitek. Tradice slavit příchod nového roku číší sektu se prý zrodila v dobách třicetileté války. Lidé věřili, že zvuk vystřelené zátky při otevírání láhve zažene nepřátele. Když člověk pozvedne sklenku vína, sluší se i něco říci. A tak pronese přípitek. Prý jej vynalezli už staří Řekové, od nichž to přejali Římané a postupně celá Evropa. V 18. století se ustálila i pravidla k pronášení přípitků. Při večeři musela být každá sklenka vína nejprve pozvednuta na něčí počest. Odmítnutí se chápalo jako urážka. Od nepaměti si lidé při pití sektu popřáli to nejlepší. Důkazem jsou přípitky v různých řečech světa, kde je na prvém místě hodně zdraví pro každého. Teprve pak se objevují přání štěstí, lásky, peněz a přátelství.
Zdroj: Vše o všem, Hoam!, 1996, č. 1, s. 20 Rosa Tahedlová Překlady a české texty Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora