STARÁ ŠUMAVA: Koleda, koleda, Štěpáne

Druhý svátek vánoční slavíme na Svatého Štěpána a hodování zvesela pokračuje dál. Jen nevím, jestli je co oslavovat, moc dobře totiž svatý Štěpán nedopadl, byl to rebel, který na svoji nespoutanost doplatil životem. Prý to byl velmi moudrý a vzdělaný muž, který z židovské víry přestoupil na křesťanskou, a to ho stálo život.

Veřejně vinil židy ze smrti Ježíše a hlásal, že je roven Bohu. Díky těmto slovům si chudák vykoledoval smrt ukamenováním před Damašskou bránou do Jeruzaléma. Štěpán je patronem koňů, řemeslníků, pomáhá proti bolestem hlavy, dává pozor na kameny a na ty, kterým by hrozilo ukamenování a přimlouvá se také za dobrou smrt.

Koleda koleda, Štěpáne

Koleda, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně,
nesu, nesu koledu,
upad’ jsem s ní na ledu.
Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.

Já jsem malý koledníček,
přišel jsem k vám pro pětníček,
pětníček mi dejte,
nic se mi nesmějte,
však já jsem se najedl,
suché řepy neberu.

Co mně dáte to vezmu,
třeba trochu kaše,
vždyť je všechna vaše,
třeba starou krávu,
vezmu ji na kávu,
třeba zlatý tele,
vezmu do kabele.

Třeba malý rohlíček,
mám tu na něj pytlíček,
a to že mi nic nedáte,
hlavně si mě nahněváte,
otluču vám všechny hrnce,
co v polici máte.

Pokud tě rozbolí hlava, vyzkoušej ho zavolat na pomoc, kdoví, třeba pomůže. Na jeho počest by se prý měla připravovat pernatá drůbež. Také naši předci hojně slavili, zvesela se čarovalo a kouzlům byl přikládán velký význam, protože se věštilo, co na koho v následujícím roce čeká. Tento starodávný zvyk však upadl díky církvím v zapomnění a lidé se báli trestů, které by následovaly. Stále ještě pokračuje doba rozjímání a vzájemného sdílení lásky.

Koleda má kořeny podstatně hlubší – kdysi kněží pohanských božstev v době slunovratu obcházeli domy, do nichž jejich zpěv měl přinášet štěstí – za což se jim dostávalo odměny. Později se tento obřad stal součástí Saturnálií a s křesťanstvím se změnil na oslavné písně s vánočním obsahem. A protože dny, kdy se slavil slunovrat byly nazývány latinsky Calendae, je zřejmý i původ slova ,,koleda“. Termín calendae měl ale více významů – označoval například i každý první den v měsíci. Vyvinulo se z něj i dnešní pojmenování kalendáře.

Koleda v podobě, v jaké ji vnímáme dnes, je dílem středověku – nejprve zmíněné zpěvy, záhy využívané nejprve studenty k získání dárků, posléze i dalšími lidmi, kteří si tak rovněž vylepšovali živobytí. Koledoval kde kdo – zejména chudší lidé. Pro děti to bylo skvělé povyražení, například v 19. století chodívaly na koledy s hůlkou, na které byla připevněna betlémská hvězda, a s bedýnkou, ve které měly postavené malé jesličky. Pro chudé pak byla koleda příležitost, jak si obohatit jídelníček. Dle historických pramenů si chudé rodiny často koledou zabezpečily živobytí na několik následujících zimních týdnů.

Podle toho, čím byli obdarováni, se věštila budoucnost. Postupně se ale tento zvyk stal záležitostí dětí a během 20. století v našich zemích z valné většiny vymizel. Tento den byl také jednou z mála možností, kdy chasa mohla změnit hospodáře. Na odchodnou dostávali sloužící zvláštní koláč, tvořený třemi spletenými prameny do kruhu a ozdobený pentlemi a ořechy. Z oslav římských saturnálií se někde zachoval i zvyk, že si sluhové a páni měnili své postavení, jinde alespoň pánové zvali sluhy ke stolu, kde s nimi mohli hodovat jako rovný s rovným. Veselou atmosféru ještě dokreslovali obecní pastýři, kteří si chtěli přilepšit ke svému chudému platu. Chodili od domu k domu, vytrubovali a žádali nějaký příspěvek. S druhým svátkem vánočním ale není spojeno jen koledování.

Dávných zvyků bylo víc – pozornost se například v tento den věnovala koňům, s nimiž se vyjíždělo na projížďku, někde i v celých průvodech. S koňmi souviselo i svěcení ovsa, který se jim pak přidával do krmení – pro zdraví. Na sv. Štěpána se ale světilo i zrno jiných obilnin, které pak chlapci házeli na děvčata. Úkon zřetelně související s předkřesťanskými obřady plodnosti. Dodnes, aniž mnohdy účastníci tuší jeho původ, se jeho varianty objevují při svatbách. Při chůzi do kostela na svatého Štěpána jsou dívky zasypávány sprškou ovesného zrní, které na ně mládenci házejí; před vesnickými kostely se ten obyčej, zvaný Steffeln, provozuje tak intenzívně, že prostranství před kostelem bývá zrním zcela poseto a ptákům, jimž je v zimě potrava tak vzácná, dostane se tak rovněž vánoční hostiny.

Lidová pověra považuje “Steffeln” za prostředek “proti píchání v boku” se spíše přiklání k daleko pravděpodobnějšímu významu zmíněného obyčeje: “věřilo” se totiž prý, že podporuje plodnost a podle počtu zrn, uvízlých na dívčině oděvu, se s humorem usuzovalo na to, kolik bude mít dětí.Sotva skončí dopolední bohoslužba druhého Božího Hodu vánočního, spustí muzikanti v místní hospodě své svižné taneční nápěvy. Mladá chasa chvátá z kostela rovnou na venkovskou tancovačku. Po několika tancích se však mládenci a dívky – často v párech, poněvadž amor nasadil nová pouta či ta uvolněná pevněji přitáhl – vytrácejí domů, aby se po obědě opět vrátili.

Zábava se drží dlouho do noci, nezřídka až do rozbřesku dalšího dne. Potom ale vyvane kouzelná sváteční nálada a střízlivá každodennost volá znovu k navyklé práci.

Zdroj: SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)