STARÁ ŠUMAVA: Štědrý večer u nás doma
Štědrý večer
K pastýřům chci jít a k tiché zvěři
z třpytu bulvárů a vřavy městských sfér.
Labyrintu, kde se bludem měří,
uniknout chci v tento svatvečer.
Nad obchody dál reklamy běží
na zboží jak oslepivý proud.
Uniknout chci babylónské věži,
u jeslí před Děckem pokleknout.
Boží Synu, i nám narozený,
jež jen zlato, zisk zná oblouzet,
k Sobě dej nám kleknout, pravé ceny
pokoj přej, jím obdař tento svět!
Denní ruch dozněl. Tišeji a tišeji bylo na šumavských pláních. Lehce se snášela noc. Schusterovic stavení stálo osamoceno nahoře při okraji lesa, stranou vsi. Zlehka šuměly a šepotaly za ním jedle svými větvemi. Ve světnici bylo slyšet jemně bzučet petrolejovou lampu.
Schuster, jeho žena a jeho děti, Sepperl a Roserl, seděli kolem těžkého stolu u sváteční večeře. Byla to polévka s nudlemi, jablečný štrůdl, a buchty se švestkovými povidly. Malým dnes nějak nechtělo chutnat, ačkoli Schusterka dobrými přísadami opravdu nešetřila. Pořád je musela napomínat: “Inu tak jezte, děti, a nekoukejte kolem! Kdo by jim ale mohl právě dneska zazlívat, že nemají nijaký zvláštní apetit? Jejich srdce jsou přeplněna očekáváním a na žaludek zbývá málo místa. Myslí jen na to jediné: dneska přece přijde Ježíšek! Splní jejich prosby a přání? Po celé týdny se o to modlily, doufaly a strachovaly. “Voda! Tati! podívej se ven! Těch srnek a zajíců!” vykřikl hoch zcela očarován. Schuster pohlédl oknem a skutečně: na jedné dávce sena pod starým smrkem před stavením se spolu svorně živili zajíci se srnami. Schuster se usmál. To krmení tam dal samozřejmě on. Ani lesní zvěř nesmí být o hladu, když je Štědrý večer, řekl. Poté, co odříkali děkovnou modlitbu, sklidila Schusterová ze stolu. Od každého jídla něco ubrala do jednoho hrnce, donesla ho do chléva a nasypala z něj kravám do žlabu.
Štědrovečerní noc je plná kouzel a tajemství. Ten, kdo vejde o půlnoci do chléva, může slyšet zvířata, jak si spolu povídají. Na přástkách se o tom vyprávělo znovu a znovu, že ten či onen k tomu sebral odvahu. Na prstech jedné ruky by se ale dalo spočítat, kolik bylo takových. Slyšel totiž kdo z nich přitom prý tolik hrůzyplných věcí, že brzy nato skonal. Také lesní zvěř údajně umí o dvanácté hovořit, říkalo se. Jen jednou jedinkrát v roce dává Pán Bůh němé tváři ten dar. Víte co ještě? Když matka na Štědrý večer zažíhala lampu, rozhlédla se poté úzkostně kolem, zda každý z přítomných má svůj stín. Pokud ho snad něčí tělo nevrhalo, čekala dotyčného, říkalo se alespoň, následujícího roku nějaká velká pohroma.
Ještě jednou dala Schusterová od každého jídla, které na Štědrý večer připravila, něco stranou. S tím pak vyšla ven a “krmila” studnu. Ta měla teď dávat po celý rok dostatek vody. A potom už opravdu mohl přijít Ježíšek. Učinil tak ovšem tiše a tajemně. Odtud, kde se nahoře na hřebeni hory vrcholky stromů dotýkají mračen, odtud sem přijíždí s bílým koníkem a na nádherných saních. Jak se jen ten povoz třpytí a září! Schusterová vchází do komůrky, kde spí její děti. “Děti, vstávejte! Ježíšek naděloval. Oh!” To je všechno, co ze sebe nejprve dokázaly vypravit. Ve dveřích komůrky zůstaly stát; neodvažovaly se jít dál. Je to vůbec možné, taková nádhera?! Je to tisíckrát ještě krásnější, než si to dokázaly za tu spostu dní vysnít. Velkýma dětskýma očima hleděly na třpytně rozsvícený vánoční stromek. Srdce jako by se každému z nich chtělo přímo rozskočit štěstím a blažeností.
Konečně přistoupily k tomu, co leželo pod stromečkem. To už se radost projevila hlasitým jásotem. Roserl objevila “Dockerl” (panenku) s kolíbčičkou a bratr se mazlil se dvěma dřevěnými koníky a malým vozem, do něhož byli zapřaženi. Měli dokonce pravé hřívy! A jak to všechno zvláštně vonělo! Schuster sedí se svou ženou na lavici u kamen. Pojednou vezme – sám neví proč – její ruku do své a pevně ji stiskne. Cítí v tu chvíli více než kdy jindy, že k sobě navzájem patří, a to napořád. Stejně jako jejich děti byli i oni bohatě obdarováni této divuplné noci. Kolik jen lásky to vložilo do jejich srdcí Božské Dítě, lásky, co nikdy nepomine. Bylo tomu tak na Štědrý večer v každém stavení, že bylo ještě brzy jít do postele. Mladí šli na půlnoční; ti starší se usadili u rozehřátých kamen.
Také Schuster se Schusterovou jsou ještě vzhůru, zatímco děti už dávno zase usnuly. Nenamluvili toho nijak moc; k tomu tu Štědrý večer nebyl. Šumavan ten divuplný svátek nikdy neslavil nějakým pitím na kuráž. Pro něho to byla spíše příležitost k zamyšlení a vnitřnímu usebrání. Bylo těsně před půlnocí, když Schuster vyšel ven pod zimní oblohu. Hluboká noc a pohádkové ticho ho obklopilo. Ani větřík se nepohnul. Voda ve studni snivě šplouchala pod vysokým sněhem. Bez ustání se chumelilo z těžkých sněhových mračen. nejprve tiše a pak hlasitěji zahlaholily kostelní zvony ze vsi do bělostnou nádherou pokrytého šumavského kraje, aby zvěstovaly znovu velký div, který se stal ve městě Betlémě: “Ježíš je tu, náš Spasitel!” Pln mlčelivé zbožnosti sňal Schuster klobouk z hlavy. Když pohleděl do dálky nad velký les, bylo mu, jako by snad i jedle skláněly své vrcholy…
Zdroj: Hoam!, 1957, č.12, s. 3-4 Rupert Stöhr Sudetenland, 1960, s. 241 Alfred Görgl. Překlady a české texty Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,