STARÁ ŠUMAVA: Vánoce v začátcích republiky
Vše nebylo tak růžové, jak nás učí dějepis ve škole…Píše se rok 1918, republika má šestinedělí za sebou a přichází první Vánoce. Zemi po válce sužuje hlad, všeho je nedostatek, vázne zásobování, všudypřítomná je touha po vyšších mzdách a po lepším bytí. Zároveň Vánoce byly euforické, převládala radost z konce války, těsně před svátky se do země vrátil prezident Masaryk a celkově se věřilo, že mladičké Československo čeká krásná budoucnost.
A lidé svátky slaví, stejně jako v dalších pohnutých letech 1938, 1948 nebo 1968. Ani při hospodářské krizi, ani za druhé světové války, ani v 50. letech nebyla podle pamětníků chudoba tak tíživá, jako právě v prvních dvou letech Československa. Jídla bylo málo a vydávalo se jen na lístky. Bujel černý obchod, na všechno se stály mnohahodinové fronty. Maso se nesmělo jíst ani prodávat v pondělí, středu a pátek, později už jen v pátek.
Kupní síla dělnické mzdy dosahovala v té době sotva pětatřicet procent předválečné úrovně a lidé měnili poslední cennosti za brambory. Po návratu mužů z fronty navíc přišla i bytová krize. Za volné pokoje se platily horentní sumy, nejchudší přespávali, kde se dalo. Rozmáhala se kriminalita a prostituce. Stávalo se, že dcery živitelů rodin byly dány panu domácímu „k dispozici“ za to, aby mohla rodina v domě dále bydlet.
Od založení republiky na sklonku října 1918 neuplynuly ani dva měsíce a národ prožíval pohádkové Vánoce. „Ke všem pohádkám, co jich máme a můžeme vyprávět dětem, přibyla nám ještě jedna, předstihující fantasii nad vše pomyšlení a přec ve všem nejryzejší pravda: O tatíčku Masarykovi. Vyprávějte ji dětem při našich prvních českých Vánocích,” radily Lidové noviny, jaký nejlepší dárek mohou dostat pod stromeček české děti.
Ceny jídla v prvních letech rostly o padesát procent ročně, protože Československo nedokázalo brzdit inflaci. Logicky rostla nezaměstnanost – během dvou let ze 70 tisíc nezaměstnaných na trojnásobek. Mladá republika se potýkala nejen se zásobovací krizí v oblasti potravin, ale i uhlí. Zásoby byly vyčerpány, ceny na černém trhu vylétly nahoru. Koncem roku 1918 navíc propukla epidemie tzv. španělské chřipky, která si vyžádala obrovské množství obětí. Chyběli ale i lidé, což je o dost vážnější. Jednak mnoha rodinám chyběli tátové a manželé, protože se ještě nestihli vrátit z bojiště, případně coby legionáři bloudili někde po širé Rusi, v horším případě se neměli vrátit už nikdy, protože zahynuli.
Lidé ale chyběli i ve výrobě. Mnozí zaměstnavatelé a živnostníci inzerují, že přijmou nové zaměstnance. Někteří zdůrazňují, že přijmou i válečné invalidy. Nouze o pracovní sílu byla prostě veliká. A ani o rok později nebyla hospodářská situace o mnoho lepší – ceny letěly vzhůru, propukaly hladové bouře. Psal se rok 1919, drahota stále stoupala, stávkovalo se za vyšší mzdy a demonstrovalo proti nenáviděným „keťasům“ (slovo keťas pochází z německého výrazu Kettenhändler, což znamená „řetězový obchodník“ neboli překupník) a lichvářům.
Před Vánocemi v roce 1918 musely úřady bojovat s lichvou tuzemských rybníkářů. Stát totiž myslel i na štědrovečerní večeře chudých a stanovil maximální ceny za kilogram kapra na 5 korun. Rybníkáři protestovali, odmítali ryby dovážet do měst a zkoušeli vlastní prodej ryb za vyšší ceny přímo u rybníků. „Chtějí-li drobným prodejem doma docílit výtěžku, pak to zavání trestuhodnou lichvou,” rozčiloval se redaktor Lidových novin. Například v dubnu 1919 tak připadalo na člověka na měsíc 420 gramů masa – s jedinou výjimkou – parlamentní jídelny. V únoru 1919 tehdejší Národní listy vysvětlovaly, že tam zákaz neplatí, protože „páni poslanci jsou často nuceni setrvati ve sněmovní budově od rána do noci a musí hodně pracovat.“ Chyběl nejen chleba, brambory, ale i další potraviny či suroviny – mouka, tuk, mléko nebo maso, které bylo ještě větším luxusem než před válkou. Bída v obyvatelstvu dosahuje již nejvyššího vrcholu.
A tomu všemu odpovídaly i prvorepublikové Vánoce v roce 1918, ale i 1919. Dárky byly mnohdy skromné a neobvyklé. Na vánočním stromečku visely nejen ozdoby, ale i kousky chleba či staniolu, nebo dokonce náboje a granáty. Vedle hraček a oblíbených knih dělala za určitých okolností radost i figurka z chleba, jablko, pasta na zuby, ešus naplněný vodkou, kousek mýdla či obyčejná konzerva. Předvánoční nákupy se nesly v duchu nedostatku všeho. Nedostávalo se nejen ryb, ale kupříkladu i kvasnic potřebných na vánočkové těsto, místo čaje a kávy byly k dispozici jen náhražky.
Dobové novinové inzeráty nicméně dokládají, že se nakonec i sladkosti o Vánocích přece jen na trhu objevily. K mání byly především fondány, karamely a větrové nebo sladové bonbony. Pár dnů před Štědrým dnem sice obchody hlásily vyprodáno, slovy Lidových novin „nebylo v obchodech dost dárků pro ruce, které chtěly být vlídné”, za největší dárek byla stejně považována vytoužená národní samostatnost. „Žijeme jako v pohádce,” napsaly Lidové noviny 25. prosince 1918. A šéfredaktor Arnošt Heinrich v úvodníku Pokoj lidem dobré vůle poznamenal: „Nezažijeme již nikdy ničeho, co by se mohlo srovnávat s událostmi těchto dnů.”
Holčičky toužily po panenkách a k nim „nezbytných“ doplňcích – pokojíčcích, kuchyňkách s nádobíčkem. Kluci zase po cínových vojáčcích, dřevěných hračkách na kolečkách k tahání za sebou nebo po houpacích koních. Málokdo však skutečně v prvních letech takový dárek pod stromečkem našel. To až většinou o něco později, spolu s tím, jak se postupně zlepšovala ekonomická situace země. Panenky pak měly hlavu a končetiny z celuloidové hmoty, tělo z kůže nebo látky vycpané pilinami. Trh nabízel i gumové panenky a také miminka-plaváčky, které bylo možné koupat. K mání byla třeba „autolady“, gumová panenka oblečená v „slušivém sportovním kostýmu“, která vlastnila „moderní automobil na skutečných pneumatikách“. Chudší dívky se radovaly z papírových panenek na arších, ze kterých je vystříhaly i spolu s jejich oblečením. Musíme si uvědomit, že s chudobou a bídou, která hraničí s lidskou existencí, je samozřejmě potom spojena i zloba, která se v člověku nakumuluje. A to byla doba hladových demonstrací.
1920: Sáňky byly super, ale bez knih to nešlo. Oblíbeným dárkem byly také sáňky nebo případně brusle, kdy se většinou jednalo pouze o tzv. šlajfky, jak se dočteme v dobovém tisku – nože, které se připevňovaly na boty. Oblíbeným dárkem bylo také loutkové divadélko. Pamětníci vzpomínají, že v mnoha prvorepublikových domácnostech se jím bavily nejen děti, ale i dospělí. Za vtipný dárek pro dlouhé zimní večery platily i různé stolní hry. Například Člověče nezlob se, které se pod názvem Ludo rozšířilo právě za první republiky. Ve dvacátých letech se na trhu objevuje i stolní hra, která měla dětem pomoci poznat lépe rodnou zemi: Cestování Československou republikou.
A když v roce 1925 firma Inventor Jaroslava Vancla v Polici nad Metují zahájila výrobu známé kovové stavebnice Merkur, zabydlely se šroubky a kovové plošky právě pod vánočním stromkem. Snad každé prvorepublikové dítě našlo také někdy pod stromečkem plyšového medvídka. A Ježíšek nosil i tehdy praktické dárky jako prádlo, rukavice, čepice, šály a svetry, děvčatům ubrusy, povlečení a ručníky do výbavy. Ale hlavně knížky – bez nich se většinou neobešly žádné Vánoce.
Knihy uvádělo mezi vzpomínanými vánočními dárky mnoho pamětníků, kteří prožívali Vánoce za první republiky. Časté byly tituly od amerického autora E. T. Setona (Král vlků, Divoké děti lesů) či pohádky od Boženy Němcové. Ve městech přetrvával v souvislosti s vánočními svátky zvyk známý ještě před první světovou válkou: darování snubních prstýnků mezi snoubenci. Dospělým pak Ježíšek naděloval často látku na šaty nebo boty, mužům doutníky, tabák či alkohol. A v pozdějších letech podobně jako dnes i nákladnější elektrické přístroje, například vysavače.
1921: Stromečky už svítí elektricky a je na nich sladký Orion. Ozdoby kromě těch ráže „co dům dal“ postupně přecházely k papírovým, plochým i trojrozměrným. Oblíbení byli především různí andělíčci, hvězdy nebo domečky, v Čechách vyráběné především na Železnobrodsku.
Ve dvacátých letech se začaly prodávat i ozdoby z umělé hmoty, konkrétně z celuloidu. Většinou měly podobu zvířátek nebo ovoce a na trhu byly až do padesátých let. Z cínu a mosazi se zhotovovaly skřipce, které na vánočním stromku uchycovaly svíčky. Za první republiky mívaly podobu kaprů, kytiček a hvězd. Z drátu se pak pletly košíčky, jež se – po naplnění bonbony – také věšely na stromeček. Dřevěné vánoční ozdoby vyráběly dílny specializující se na hračky a betlémové figurky. Oblíbení byly i voskovaní andílci, z téhož materiálu se vyráběl i Ježíšek do jesliček. Časté byly i ozdoby z vaty opět ve tvaru anděla, ale i ovoce, zeleniny nebo hub. Připevňoval se k nim drátek na zavěšení a k některým také zelené lístečky a nať z papíru nebo povoskované látky. V ČSR je začal vyrábět roku 1919 Antonín Svoboda ve své Výrobně vánočních okras v Kralupech nad Vltavou. Na trhu byly tyto ozdoby až do sedmdesátých let.
Od dvacátých let se v Česku už také používalo vánoční elektrické osvětlení firmy Osram, ale až do šedesátých let převažovaly voskové svíčky. Je velmi těžké celé toto období nějakým způsobem zjednodušeně popisovat, protože se skládá z více odlišných etap. Zatímco těsně po vzniku státu v roce 1918 na tom byla země ekonomicky mizerně, ke konci období už bylo výrazně lépe, což zničila německá okupace.
Zdroj: Monika Ginterová ČT24; Respekt; Wikipedia; Horák Aleš, bydlet.cz; kniha České Vánoce – Petr a Pavlína Kourovi
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora