Z ARCHIVŮ A KRONIK: Adventní věnec. Na počátku bylo kolo
Věnec je uzavřený kruh. Lze jej přirovnat k lidskému životu. Jak zažínající svíce na adventním věnci stupňují intenzitu světla, tak během života naše víra dozrává. První rozžatá svíce, v objetí ostatních, nehořících, zdá se být osamělá a vydává jen malé světlo, má však velmi důležitou roli. Je znamením začátku, začátku něčeho nového.
Naším prvním světlem na cestě je svíce křestní. Její světlo udržují především rodiče. Pán ať je obdaří silou a odvahou tento plamínek uchovat a živit. Druhá zapálená svíce nám připomene mládí a dospívání. Rodiče nás vedou k životu, předávají nám svá svědectví. Nedokážeme si ještě vysvětlit záměry, hledáme jak svoji identitu, tak i svou vlastní cestu. Naše víra v život je prozatím slabá a kolísavá. Odpovídá síle těch dvou plamínků, potřebuje další náboj.
Tím nábojem je třetí hořící svíce. S ní vstupujeme do dospělosti, odpovědnosti sám za sebe, uzavíráme manželství, vychováváme děti, vštěpujeme jim základy víry a v modlitbách za ně prosíme, ať jejich víra roste a sílí, aby se jím stala neodmyslitelnou součástí života. Čtvrtá hořící svíce uzavírá kruh. Nastává doba, kdy máme na sebe více času. Pro nás je to čas na meditaci a bilancování. Svou víru můžeme prožívat intenzivněji a naplno. Máme příležitost vydávat zralá svědectví o životě. A až na Štědrý večer pátá rozžatá svíce uprostřed adventního věnce zvěstuje narození Ježíše Krista, věříme, že i pro nás se stane světlem k novému zrození, narození pro Boží království.
Adventní věnec, náramně sympatická výzdoba, zejména je-li skutečně zdařilá. Zalahodí oku a hned se člověku snáze zazvoní u dveří, byť bychom po návštěvě nijak zvlášť nedychtili. Vítací věnec není záležitostí pouze vánoční, vídáváme již i takové, které symbolizují probíhající roční období. Odsud se nyní dostáváme k věncům zahajujícím období adventu, které předchází svátkům vánočním a otevírá nový liturgický rok. A podle toho je nazýváme věnci adventními. Tyto se stávají výzdobou našich domovů a obvykle zaujímají významné místo na stole nebo v jiné části místnosti. Od vítacích věnců se liší čtyřmi svíčkami, z nichž každá reprezentuje jednu adventní neděli a je zapalována podle pořadí.
Ovšem pozor, nebylo tak tomu vždy. Na dřevěném věnci protestantského teologa Johanna Hinricha Wicherna (1808–1881) se nacházelo devatenáct malých červených svíček a čtyři velké bílé svíce, tudíž se zapalovaly každý den – ty malé červené ve všední dny, bílé v adventní neděli. Navíc býval zavěšen na červených stuhách u stropu. Svíčky, ty prý by se měly zapalovat proti směru hodinových ručiček. Také jste se již určitě setkali s adventním věncem, jenž měl navíc svíčku uprostřed, tzv. Kristovu svíci. Názory na barvy svíček se liší dle pojetí církví, nejčastěji můžeme vidět svíce červené, bílé, fialové a růžové.
Nápad se rychle rozšířil, první adventní věnec se objevil v kostele v Cáchách, zde už byly pouze čtyři svíce symbolizující čtyři adventní neděle. Adventní věnec, jak jej známe dnes, tedy ten tradiční, ozdobený větvičkami smrku nebo borovičky, se svíčkami a mašlemi, spojuje několik tradic a symbolů. Tvar kruhu je symbolem věčnosti, koloběhu v přírodě i opakujících se svátků v životě člověka. Věnec byl vždy určen vítězi, tímto vítězem nad temnotou je Ježíš, jehož narození je v adventu očekáváno. Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. V našem století se objevuje tento zvyk v jižní – katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.
Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před “drsnými” nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měly ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací, tak jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužily přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamením Slunce.
Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života – kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.
Adventní věnce mají v ČR krátkou tradici :„ …v období adventu začaly na českých stolech objevovat takzvané adventní věnce. I přesto, že u nás v Čechách nemají pražádnou tradici, jsou čím dál oblíbenější…“. Větší rozšíření použití adventních věnců bylo umožněno po roce 1989, kdy už nebyla křesťanská symbolika důvodem nebo záminkou k perzekuci ze strany státních orgánů nebo uvědomělých komunistů a podlézavých kariéristů.
Zejména u barev adventního věnce není tradice ještě zcela vyhraněná, snad proto, že křesťanské liturgie se v ČR neúčastní velká většina obyvatel. Respekt k pravidlům symboliky adventního věnce velmi často ustupuje do pozadí před aranžérskými touhami po neotřelosti, invenčnosti a okázalosti. Adventní věnec je pak nezřídka ponížen na osvětlení slavnostního vánočního stolu, kde pak snadno může být libovolný počet libovolných svíček na základně libovolného tvaru.
Zdroj: MICHAL Čížek. Adventní věnec, Paul Werner, Richilde Werner: Der bayerische Heiligenhimmel. Frommer Brauch im Jahreslauf. Plenk, Berchtesgaden 2003