STARÁ ŠUMAVA: Svatoondřejská noc

A čemu vlastně svatoondřejská noc vděčí za takovou slávu? S největší pravděpodobností to mělo něco společného s kultem démonů pocházejícího ještě z pohanských časů. Tito démoni podle starých legend právě 30. listopadu vycházeli z hlubin země, prováděli reje a tím otevírali bránu studenému a krutému božstvu zimy a mrazu.

Lidové zvyky a tradice, které se vyvíjely několik staletí, už takřka vymizely. Přes křesťanské zasvěcení se v tradičních zvycích den svatého Ondřeje nehlásí příliš ke světcovu odkazu, ale váže se spíše na staré pohanské rituály spojené s přírodním rozhraním, kdy u nás začíná zimní období. Zamrzají vody, povrch země se mrazem uzavírá, zapadá sněhem a odděluje se načas od lidí. Okolní krajina se halí do mlžného oparu a dny jsou nejkratší v roce.

Na svátek sv. Ondřeje bylo na Šumavě zvykem “d’ Wulfen ablassen” ( “vyhnánět vlka”). Jakmile se setmělo, shromáždili se mládenci ozbrojení holemi, klacky a biči na návsi a začali tam hlučet, rámusit a křičet, práskat biči a tlouci vším, co měli v rukou, tak důkladně, aby vlkům zašla všechna chuť vkrást se snad kdy do osady. Zvoní obrovskými zvony a působí tak ohlušující rámus. Zahánění vlků je důkazem stále živých zvyklostí, které má podle pověsti sloužit jako obrana proti démonům.

Ondřejské zvyky proto často pracují s touto přírodní tematikou – čaruje se s vodou, činí se dotazy stromům a celé okolní přírodě. Den svatého Ondřeje byl považován za jeden ze čtyř nejčarovnějších dnů v roce. Vedle Velkého pátku, Svatojánské noci a Štědrého dne, byla Svatoondřejská noc ta čarodějně nejmocnější. Původ této skutečnosti je však nejasný, protože příběh mučedníka Ondřeje nemá s čarováním a věštěním, pokud víme, nic společného.

Právě o svatoodnřejské noci, měli lidé možnost zjistit, jaká bude jejich budoucnost. Pro takové informace si však zvědavci museli dojít k babce kořenářce nebo k obecnímu pastýřovi. Ti vzali čtyři hrnečky, překlopili je dnem vzhůru na dřevěnou desku. Pod každý z nich byla pak položená jedna z „kouzelných“ věcí. A jaké že věci to konkrétně byly? Šlo o hrst hlíny ze hřbitova, kus čerstvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Řada z vás už možná tuší, co která věc znamenala, ale přece jenom o tom napíšu. Tak tedy nejhroznější bylo, když se pod hrnečkem, který si daný člověk vybral, skrývala hlína. Věštilo to totiž smrt a zkázu. Ten, kdo si vytáhl hřeben, také nebyl nadšený, protože mohl očekávat nemoc. Zato kus chleba byl příslibem majetku a života v dostatku. No a prsten, ten pochopitelně předpovídal svatbu. Všechno se mělo splnit do roka.

Pro další věštbu musela dívka přijít o půlnoci ke kurníku a zaklepat na něj – pokud se jí jako první ozval kohout, znamenalo to, že do roka se může těšit na svatbu, pokud slepice, věštilo to, že bude muset příští rok přijít znovu a říkajíc přitom: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání.“ Když se pak, také o půlnoci, podívala na hladinu vody, měl se jí tam ukázat obraz jejího vyvoleného ženicha. Další možností bylo napsat si na papírky jména několika mládenců, vložit si je pod polštář a ráno jeden vytáhnout – tak se dívka dověděla jméno svého nastávajícího. Někdy si zas mladé ženy v tuto noc pokládaly pod sebe do postele mužské kalhoty – pak se jim měl ve snu ukázat ten, který jim je souzený!

Ne všechny čáry a věštby se prováděly o samotě – některé byly pro děvčata společenskou událostí a určitě se při nich také dobře pobavily. Například mohla každá z nich dát na lopatu kousek chleba – k lopatě pak pustily psa, a čí kousek si vzal jako první, ta dívka se měla stát nejdřív nevěstou. V Čechách bylo také oblíbené jedno celkem drastické čarování. Chytila se žába, namazala medem a zahrabala se do lesního mraveniště. Z kostiček, později vyhrabaných, se čarovalo. Rozemleté kůstky ve tvaru háčku sloužily k přípravě nápojů lásky, zatímco kůstky ve tvaru lopatky, rozemleté a zapečené v koláči, se podávaly nechtěným nápadníkům. Čelist ropuchy chránila před uřknutím neboli před obávanou kletbou „zlých očí“. Čelist se zašívala do hedvábného pytlíčku a nosila se jako tajný amulet na srdci. Kromě olova se pod polštář kladly čarovné byliny a předpovídaly se vdavky z rozkvetlých třešňových větviček, podobně jako na svatou Barboru.

Typické pro některé zvyky byla i nejrůznější říkadla. Uveďme příklad, kdy dívka si stoupla na postel říkajíc: „Postýlko, postýlko, šlapu na tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci viděti, co je mýmu srdcu némilejší.“ nebo také, když pacholek vzal děvče na záda, přinesl ji ke chlévu a při tlučení na dveře volal: „Milá plemenico, povíš nám něco; přinesl jsem dívku ke tvojemu chlívku, kolik dáš rochotů, za toli se vdá roků!“ Obdobné to bylo i při třesení s plotem, kdy dívky při třesení plotu hovořily: „Svatý Ondřeju, já tobě plotem chvěju, abys mi pověděl, kterého dostanu“, zatímco mladíci třesoucí stromem říkali: „Svatý Ondřeju, já stromem chvěju, abys mi ukázal, koho se naděju.“ Po obou třeseních dotyčný poté počítá nebo vyjmenovává profese, jako například selka, zahradnice, panská a podobně. Poté sleduje větve a čeká na jejich pohyb.

Jarmila Glazarová ve své knize Chudá přadlena píše: „Předlouhé soumraky a černé noci vytvářejí ze zimy dobu všemožných kouzel, s ústředím Vánoc a Božího narození. Svatá Kateřina ještě poskakuje, Ondřej však již zakazuje. 30. listopadu je svátek tohoto smutného světce a začátek adventu, první z tajemných zimních dnů. Už od půlnoci v den svého svátku, sesílá svatý Ondřej do spících hlav významné sny. Co se zdá této noci, je radno zapsati hned po procitnutí. Takový sen se během roku zcela jistě vyplní. Ovšem, člověk musí být pamětliv důležitosti svatoondřejské noci, nesmí se ráno nejdřív podívat oknem, protože by mohl sen zapomenout.

K večeru na svatého Ondřeje se lije olovo. K tomu účelu děvčata sbírala a schraňovala plomby z moučných pytlů, broky a kdejaký kousek olova, který jen našla. Olovo rozpouštějí na plechové lžíci na plotně a prolévají je otvorem klíče do mísy s vodou. V těch roztodivných, zmatených tvarech rozpozná každá předmět své touhy.“

Zdroj: Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Praha 2008, Toufar, P.: Český rok na vsi a ve městě. Třebíč 2004,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora