STARÁ ŠUMAVA: O toulavé těžbě
Jednotlivý výběr stromů (toulavý způsob těžby) je lesům nanejvýše škodlivý. Holá místa po skácených stromech zarůstají mlázím, které při dalších těžbách bývá ničeno přibližováním. Vítr může vznikajícími mezerami pronikat doprostřed zapojených lesních partií a rozvracet je. Proto je mnohem lepší holosečný způsob těžby, který je obvyklý u většiny císařských lesů.
V originále autorem jen citované instrukce z počátku 17. století zní daleko rozvláčnější věta téhož významu jako předchozí čtyři věty moderního českého překladu takto: “V oněch lesích, kde tu a tam kde dva či tři stromy spolu stojí, porazit jeden nebo dva a ostatní ještě nechat stát, je nanejvýš škodlivé, neboť po stromech, které chybí, roste vkrátku mlází, které poté, co jsou poráženy další stromy, ničeno ranami a drceno, dělá místo mnoha pronikajícím škodlivým větrům, následkem čehož je les postupně úplně celý veden ke zkáze, pročež je nejlepší, tak jako u jiných císařských lesních úřadů vybrat jen jeden les a v tom vykácet potřebné a ke kácení zamýšlené dřevo smýtit naráz.”
Po vyřešení nezbytných předběžných úvah o naléhavosti těžebních zákroků, o věkové zralosti stromů a o způsobilosti stanoviště k následnému zmlazení se každá vhodná leč smýtí naráz. Na pasekách po dubech a bucích (jedle a smrky tak úzkostlivou péči nevyžadují) je potřebné, aby každých 100 kroků byl ponechán plodný mateřský strom (výstavek), dostatečně tlustý, ne však příliš vysoký, aby tu ptáci v rozložité koruně hnízdili a odtud stejně jako vítr semena roznášeli a zajistili vznik nových lesů a ponechat každých sto kroků jeden semenáč, který nemá být snad příliš vysoký, avšak rozložitý, z něhož vítr a ptáci roznášejí zas a znovu mlázím semena a dávají mladému lesu dobrou podporu. Takový způsob obnovy pomáhá i myslivosti, ježto větší mýtě zarostlé maliním a ostružiním lákají k sobě jak zvěř černou a tetřeví, tak i zvěř jelení, která se k takovým lokalitám stahuje až ze vzdálenosti 3-4 mil vedle zvěře jelení a černé, vedle jahod a malin je řeč i o houbách a plžích.
Po osmi až deseti letech, kdy nárosty dosáhnou do prsní výšky dosahuje výšky jílce meče, bude zapotřebí výstavky vykácet, aby opožděnou těžbou nedocházelo k přílišnému ničení mlazin. Za deset až patnáct dalších let je nutno vyjmout z mlazin předrostlé břízy a osiky, které velmi brzy stárnou, přirozeně bez užitku hynou a po sobě trvale mezernaté tyčoviny zanechávají.
Ve věku kolem třiceti let se zapojená tyčovina musí probírat tak, aby bylo z každé čtyř až pětičetné skupiny odebráno po jedné kolářské tyči. Cíleně ošetřované a do potřebných dimenzí dovedené jedlo-smrkové lesy jsou ve věku 80 let už zralé a mohou být holosečně obnovovány Osluněné nevelké holiny, spíše mezery 20×30 kroků veliké, vyhovují i obnově buku v jedlovém zápoji. Dubové a bukové lesy dozrávají ve věku 100 až 120 let. Na závěr budiž na vědomí dáno upozornění, že mlází jedlí a smrků doroste zralosti a může být holosečí obnovováno po šedesáti, buky ale vždy po sto až sto deseti letech.
Toulavou těžbou trpěly kvalitní listnaté dřeviny a jedle, vhodné pro hutní pece skláren. Sklářská kolonizace na Šumavě odstranila přirozený meliorační vliv buku, klenu a jeřábu a ochudila druhovou skladbu tehdejších pralesů o jedli, která zpevňovala smrčiny. Sklárny ovšem nespotřebovávaly dřeviny jen na tavení skla. Patřilo k nim i zemědělské zázemí – vyklučený les jako zemědělská půda a travnaté plochy zajišťující dostatek sena pro dobytek na zimu. Od jara do podzimu se dobytek pásl v okolních lesních porostech, spásal nálet listnáčů a uvolňoval prostor buřeni. Skousané smrky zpomalovaly výškový růst, zdupané hráze bystřin propouštěly vodu, kořeny stromů odřené kopyty byly snadno přístupné pro dřevokazné houby. Po vyčerpání všech vhodných dřevin v okolí (do vzdálenosti 1–2 km) byla huť přenesena o kus dál.
Po sklářích většinou zůstávaly zdevastované a sotvakdy zalesněné prostory (v letech 1494–1874 vzniklo jen na Šumavě 88 skláren). K převratnému zásahu do dřevinné skladby našich lesů došlo v druhé polovině 18. století. Zvyšující se spotřeba a obecný nedostatek dříví přiměl vlastníky lesních pozemků změnit způsob hospodaření. Listnaté lesy byly nahrazovány nesmíšenými borovými a smrkovými porosty, které byly obhospodařovány holosečným způsobem. Smrk velmi dobře rostl a na rozdíl od jedle nebo buku poskytl kvalitní dřevo pro stavební účely v poměrně krátké době. Do konce osmnáctého století neexistovaly dřeviny, které by neměly pro člověka využití. Při tehdejší specializaci se každá dřevina uplatnila svými vlastnostmi, např. bříza pro koláře, javory pro truhláře, dub na sudy a mlýnská složení, jedle na šindel a pro stavební účely. Konkrétní dřeviny pak byly káceny toulavou těžbou.
Zdroj: Císařské “pěstební instrukce”, převedené v právě zmíněné Jelínkově práci do lesnické češtiny z originálu, který August Saitz zařadil do kapitoly “Dřívější hospodaření”, rozuměj lesní ovšem, své knihy nazvané “Beschreibung der Fürst Adolf Josef zu Schwarzenberg’schen Domaine Krumau mit besonderer Rücksicht auf deren Forste nebst Beschreibung der Excursionstour des Böhmischen Forstvereines in obgenannte Forste im Jahre 1898” a vydané v Praze nákladem České lesnické jednoty (Böhmischer Forstverein) stejně jako její česká verze pod titulem “Popsání velkostatku,Krumlova’, patřícího Jeho Jasnosti knížeti Adolfu Josefovi ze Schwarzenberga, se zvláštním zřetelem na jeho lesy, mimo to popis vycházky České lesnické jednoty do lesů svrchu jmenovaných v roce 1898. autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora