STARÁ ŠUMAVA: Lesní hlídač
Od samého počátku potřeboval vlastník lesa zaměstnance, aby získával a hájil užitky z tohoto majetku. Jako zástupci ve výkonu vlastnického práva působili lovčí, což byl důležitý úřad, lesní (hajní), reprezentující buď velmi důležitou, anebo naopak sluhovskou funkci. V 16. a 17. století se vylepšovala a vyhraňovala lesní administrativa, a to nejdříve v královských, horních a církevních lesích. Došlo k rozlišení myslivce a lesního a nejprve na komorních panstvích se objevili (vrchní) lesmistři. Dále byli připomínáni lesní písaři, oborníci, bažantníci, mládenci, hlídači a sluhové.
Nejstarší zmínky o osobách, kterým panovník svěřoval správu v oblasti lovu zvěře, pocházejí na našem území z 11. stol., kdy je známa hodnost lovčího – „tedy lovce z povolání, který byl ve službách knížete“ Později se lze setkat s mnoha obdobnými dalšími označeními. Tak například povinností nejvyššího lovčího již ve 12. stol. bylo vykonávat dozor nad lesy. Podřízenými lovčích pak byli hajní. Hajný většinou sloužil za naturálie, mohl užívat panského pole a v neposlední řadě nepodléhal robotní povinnosti. Mezi císařskými nařízeními lze uvést např. Myslivecký řád císaře Karla VI. vydaný dne 16. srpna 1732, ve kterém se již setkáváme se skládáním přísahy za účelem výkonu ochrany myslivosti. Přísaha myslivců a hajných pak dle tohoto řádu zněla následovně:
„Já, přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené a od hříchu počátečného neposkvrněné Panně Marii, matce boží, a všem božím svatým, že v tom mě svěřeném revíru zvěř hájiti, žádnému, buď on kdo buď, myslivost v něm provozovati, aniž k tomu pomáhati, tolikéž žádné peníze, aniž cokoliv jiného přijímati, s hospodskými žádné podezřelé srozumění míti, nýbrž jeviti, revíry taky pilně zhlížeti, před pytlářstvím opatrovati, sám sebe ale do takového pytlářství neb schovávání téhož nedopouštěti, nýbrž jak na poctivého myslivce neb respektive hajnýho sluší a náleží, se chovati chci a mám. Jakož mi tomu dopomáhej Bůh všemohoucí, Panna Maria, nepoškvrněná matka boží a všichni svatí. Amen.“
Lesní hlídač, tak byla zakotvena jako personál požívající po složení přísahy postavení veřejné stráže s právem nosit obyčejnou zbraň, kterou mohla v případě oprávněné nutné obrany použít. Dle lesního zákona musel každý uposlechnout jeho výzvy ve službě učiněné. Lesní stráž byla při výkonu své služby povinna nosit „předepsaný oděv služební nebo alespoň ustanovenou pásku na ruce neb pokrývku na hlavě“. Mezi jejich hlavní oprávnění patřilo vyhostit z lesa osoby, u nichž by bylo možné obávat se, že způsobí újmu veřejné bezpečnosti nebo na lesním majetku. Další oprávnění spočívalo v prevenci proti lesnímu pychu, kdy osobě přistižené mimo veřejnou cestu s nástrojem, který se „obyčejně užívá k dobývání nebo odklízení dříví a jiných plodin lesních“, měl být tento nástroj odejmut a předán místnímu chudobinci. Nutno podotknout, že nástroj byl přistižené osobě odejmut pouze v případě, že tato osoba neuvedla nějakou omluvitelnou příčinu, proč má nástroj u sebe.
Stejně jako nástroje užívané k lesnímu pychu mohla lesní stráž zabavit i „podezřelé plodiny lesní“ osobou přivlastněné. Osobu přistiženou přímo při páchání škody na lesním majetku nebo tu, která se postavila lesní stráži na odpor atd., pak lesní stráž měla oprávnění zatknout a bez odkladu jí pak odevzdat příslušnému úřadu. V případě úprku pak mohla tuto osobu lesní stráž stíhat i mimo lesy. Je nutné si uvědomit, že tato pravidla, na která dohlížel, měla celkově za úkol zlepšit stav lesů a přírody. V tomto světle pak označení za „ochránce – strážce přírody“ již nezní tak nadneseně. Jeho působnost se přitom neomezovala pouze na zajištění lovu zvěře, ale již tehdy mu byla císařem svěřena působnost širší – totiž zajištění udržitelného využívání lesů a přírody jako celku v celé své podstatě. O stavu šumavských lesů v horním povodí Vltavy zase vypovídá zpráva lesmistra Dreschera z Kadaně, datovaná r. 1719. Uvádí: … lze nalézt jen málo zachovalých lesních partií. Poddaní kácejí stromy nevybíravým způsobem, kdekoliv se jim zachce, dobytek se po lesích bez dozoru toulá a listnaté i jehličnaté nálety spásá.
Zdroj: Kánský, Zdeněk: Zákon o myslivosti. Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart. Praha 1948. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Praha: Československý kompas, 1925-1933. 7 sv. Josef Nožička: Přehled vývoje našich lesů, SZN, Praha 1957
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora