STARÁ ŠUMAVA: Brambory a zelí, šumavský svět celý
„Kdo nejedl zde brambor, nebyl na Šumavě.“ Tento více než sto let starý citát z turistického průvodce je velmi přesný. A ještě bych přidal další místní přísloví: „Brambory a zelí, šumavský svět celý.“
Pěstování brambor se omezovalo převážně na chudší podhorské a horské kraje Šumavy. Zemědělství bylo pro většinu obyvatel zejména vyšších horských oblastí spíše okrajovým zdrojem obživy. Vysoká poloha umožňovala pouze omezené pěstování brambor a ovsa. Hlavním zdrojem obživy bylo pěstování a obchod s dobytkem a mléčnými produkty. Hlavním zdrojem byla především těžba dřeva, práce ve sklárnách či domácí manufakturní výroba. I přesto měli i ti nejchudší obyvatelé Šumavy svá políčka.
Ale po postupném upadání domácích manufaktur byli lidé vázáni na zemědělství stále více a i z málo úrodných a kamenitých políček se snažili vydolovat to, co šlo. Mnohdy sklízeli svou úrodu stále ještě zastaralými nástroji již pod sněhem, to když udeřila zima dříve a nečekaně. Pěstovalo se převážně žito a oves, dále luštěniny, len či zelí, neboť tyto plodiny byly schopny snášet i drsnější přírodní podmínky.
Dobývání brambor na Šumavě, když padne sníh….
Letos daleko dříve než jindy přikvačila krutá zima na některé kraje Čech — obzvláště na pohraniční pohoří, Šumavu a Krušné Hory. Ohromné spousty předčasného sněhu zavalily krajiny ty dříve, než ubohému horalu podařilo se poslední chudou žeň dostati pod bezpečnou střechu.
Nezvykle divným dojmem působí obrázek náš — dobývání bramborů ve sněhu ; jest to v Kvildě na Šumavě nedaleko Prachatic, blíže pramenů Vltavy. Místo mírné pohody podzimní, vhodné tak k ukončení žní, vidíme tu spoustu sněhu, jímž je rolníkovi do země se prodírati, při čemž ovšem mnoho úrody zůstane v zemi.
Obrázek náš, zaslaný nám p. Javůrkem, c. k. okresním lesním ve Kvildě, jest očividným dokladem krutých poměrů meteorologických na podzim v Čechách roce 1905.
Původní zdroj historického článku: Světozor 1905, autor neuveden.
Španělští vojáci objevili v opuštěné vsi Sorocota na řece Magdalena podivné hlízy. Bylo to na území kdysi bohatého států Inků, v dnešním Peru. Domorodí obyvatelé zde pěstovali brambory už dva tisíce let. Evropu bramborový pokrok v zemědělství a stravování teprve čekal, objev brambory byl průlom.
V polovině 16. století dovezli Španělé do Evropy peruánské a bolívijské brambory. Kvetly fialově, měly červené slupky a rohlíčkovitý tvar. Vznikly pravděpodobně křížením původních rostlin, které měly svůj domov kolem 15. rovnoběžky v nadmořských výškách 1500 až 4000 metrů. Rostly v chudých a kyselých půdách, snášely značné teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, prospívaly jim pravidelné srážky a poměrně vysoká vzdušná vlhkost. Evropané je zpočátku pěstovali jako okrasnou bylinu s léčivými účinky.
Koncem 16. století dovezli Angličané do Evropy chilské brambory. Získaly je sice na území obklopující 40. rovnoběžku, ale byly to zřejmě kříženci nebo mutanti původních peruánských brambor, které sem Inkové zavlekli a se kterými změněné klima a dlouholeté pěstování udělalo své. Tato kulturní plodina kvetla bíle, měla světlou slupku, kulatý tvar a můžeme ji směle považovat za předchůdce evropských brambor.
Historie, která u jiných dovezených kulturních plodin nemá obdoby, se opakovala i v Čechách. Ještě roku 1596 nemá český přírodovědec a osobní lékař Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku o bramborách ani potuchy. Do Čech je prý z Německa přivezl v roce 1628 lékárník Jiří Agricola z Jáchymova a předkládal je na hostině pořádané hejtmanem Jindřichem z Könneritz na oslavu opevnění města Jáchymova. V roce 1632 se prý pod pochoutkami z brambor prohýbá stůl jihočeského velmože Viléma Slavaty. Proslavená pěstováním brambor byla i zahrada irských františkánů, tzv. hiberňáků (Irsko se latinsky nazývá Hibernia), kteří v letech 1652-59 založili klášter na pražském Novém Městě v nynější Hybernské ulici. Z tohoto období pochází také nejstarší české pojmenování brambor „zemské jablko“. Tedy spíše „zemní“, což je doslovný překlad francouzského pomme de terre.
Marie Terezie a Josef II. se podobně jako v Německu snažili přesvědčit poddané v Čechách o vhodnosti pěstování brambor, ale s malým úspěchem. Až nouze donutila Čechy jíst brambory. Nejlépe to dokumentuje zápis z kroniky obce Čakovice (obec ležící nedaleko Brandýsa nad Labem), kde se mimo jiné píše: „Velká bída byla v Čechách v roce 1770. Mrazy trvaly až do Velikonoc. Ptactvo zmořené zimou a hladem létalo do stavení. Ozimy vymrzly. Na jaře se nedalo síti, pole byla podmáčena, někde vyrážely prameny. Dobytek padal hlady, lidé jedli otruby, lebedu i maso chcíplého dobytka. Řádily nemoci, mnoho lidí ve vsi zemřelo. Od té doby se začaly pěstovat brambory. Dříve se zde mimo obilí pěstoval hrách, proso i čočka. Naši otcové odmítali brambory sázet, protože jim to vrchnost nařizovala.“
Tehdy, v letech 1770 až 1773, dala Marie Terezie dovézt značné množství brambor z Pruska. Podle jména této země a jejích obyvatel – Braniborů – jim lidé začali říkat „brambury“ a odtud vznikl dnešní název brambory. Marie Terezie zvolila vhodnější metodu přesvědčování, aby je lid začal pěstovat (navíc jí k tomu dopomohla i velká neúroda a hlad v zemi). Rozeslala po zemi kněží, kteří měli za úkol přesvědčit lid o užitečnosti brambor (mezi lidem se jim říkalo „bramboroví kazatelé“). Tím se v Čechách od 70. let 18. století začínají pěstovat brambory ve velkém a v místních kronikách se o nich píše pochvalně.
Dvě zprávy za všechny. Milčický rychtář Vavák z roku 1771: „Ten pokrm, dar boží, jenž zemská jabka slove, ačkoliv dobrý, chutný a zdravý, prve ve veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíce, že jest svinská strava.“ Vltavotýnský měšťan Jan Braum v Pojednání o bramborách pro c. k. vlastenecko-hospodářskou společnost v Království českém, 1770 píše: „Jestliže člověk má brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoliv hladem. Z této plodiny se můžou připravovat i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy.”
Zdroj: Historie zemědělství
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora