STARÁ ŠUMAVA: Paběrkování zbylé úrody

Původním smyslem paběrkování v biblických dobách bylo poskytnout alespoň nějaký zdroj obživy chudým a starým lidem nebo sirotkům, o které se neměl kdo postarat. V době, kdy neexistovalo sociální zabezpečení, bylo svatou povinností zemědělce ponechat na poli zlomek úrody. Tyto zbytky plodin, zejména obilí nebo vína, si mohl sesbírat kdokoli, kdo přišel. Člověk získal potravu vlastním přičiněním, i když z cizího.

Majitelé polí svá pole nesklízeli až ke kraji. Na kraji mělo zůstat trochu obilí neposečeného pro chudé lidi, aby i ti našli něco k jídlu. Kromě toho mohli chudí lidé jít za ženci a sbírat to, co spadlo na zem. Nebylo toho mnoho, když si představíte, kolik klasů a zrní bychom potřebovali na jeden bochník chleba. Tuhle činnost prováděli naši předci už od prvopočátků zemědělství – možná si vzpomenete na to, že v některých knížkách z českého venkova byly děti posílány sbírat na pole klasy, které tam zbyly po sklizni, že sbíraly padavčata v sadech…

Lidé byli tenkrát vděční, když měli co jíst. Jakmile byla možnost si přilepšit, nikdo neváhal. Sbíraly se třeba klásky pro slepice, nebo když se vláčely brambory, tak lidé chodili s motykami a dokopávali, co zbylo. Když byly některé brambory už příliš zničené, uvařily se prasatům. Nebylo možné sedlákům brát žádné odměny od paběrkářů za to, že mohou sbírat zbytky po jejich sklizni. Byla také zakázána jakákoliv diskriminace chudých nebo jejich plašení či vyhánění z polí a už vůbec ne za pomoci psů.

Sedláci měli vysloveně povinnost nesklízet veškerou úrodu, ale část z ní ponechat na poli a poskytnout ji po sklizních paběrkářům. Zbytky, které zůstaly na poli, si mohl přivlastnit kdokoliv z potřebných – vdovy, sirotci nebo bezdomovci. Ale také byly stanoveny některé podmínky pro samotné paběrkáře. Ti nesměli používat žádné nástroje, jako např. srpy nebo shromažďovat nalezené zbytky úrody do velkých nádob. Paběrkování bylo krokem, jak alespoň částečně omezit žebrání na ulicích.

Lidé, kteří trpěli nedostatkem obživy, dostali způsob, jak získat jídlo svojí vlastní prací, sice z cizích zdrojů, ale rozhodně důstojnější formou, která zbytek obyvatelstva neobtěžovala takovým způsobem jako ponižující žebrání. Tradiční paběrkování trvalo celý den, od svítání do soumraku: „Byla to náročná, ale nutná práce. Za války lidé hladověli a z obilí se dělala mouka na chléb. Do plátěných tašek nebo zástěr se sbíralo na poli vše, aby nic nepřišlo nazmar. Večer jsme byly všechny úplně vyčerpané a poštípané od komárů. Měly jsme to ale rády, po perném dni jsme si alespoň mohly dát společně polévku a popovídat si.

Paběrkářství, považované v minulosti za převážně ženskou a dětskou činnost, dnes již v podstatě neexistuje a místo něj se objevují odlišné způsoby sběračství, jejichž podoba se mění tak, jak se mění charakter naší společnosti. Prostředí paběrkářů se zkrátka změnilo. Paběrkáři již nesbírají na polích zbylé klásky obilí, které jim tam zemědělci ponechali. Plodiny se k nim dostávají jinými cestami. Vadí vám dvouocasá mrkev? Uráží vás brambora o průměru větším než šest centimetrů? Kupříkladu veškeré vypěstované brambory se musí vytřídit. Všechny jinak velké než jsou stanovené hodnoty, zelené, tvrdé nebo jinak poničené brambory jsou neprodejné, a protože se vyhazují zpátky na pole, paběrkování se jakoby znovuobjevuje. Vadí vám, když má květák 13 a nikoliv obvyklých 15 centimetrů? Že ne? Asi jste úplně normální. Na druhou stranu se vymykáte představě tuzemských supermarketů. Ty chtějí zeleninu i ovoce v v přesné velikosti. A když není, od sedláků si ji ani nevezmou. Zemědělci pak křivou či hubenou zeleninu raději zaorají nebo dají na kompost.

Zdroj: Historie zemědělství

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)