STARÁ ŠUMAVA: Druhý výlet Adolfa Heyduka

Adolf Heyduk byl vzletně nazýván „pootavský slavík“, i když on sám se pokládal spíše za prostého skřivana. Tak či tak, dokázal zpívat o tom, čím „dýchají trávy, voní lesy a svírá se srdce“. Jeho verše byly prosté, průzračné, melodické a zpěvné jako lidová píseň. Každá Heydukova kniha byla kusem jeho života. Každý jeho krok, každá radost i bolest nalezly ozvěnu v jeho písni. Heyduk nebyl velikán, který vtiskuje vývoji svou pečeť. A přece najdeme v jeho díle básně, které svou upřímností, hlubokým prožitkem základních lidských citů vyjádřených vroucí melodií a zpěvným rytmem dokáží promluvit i k dnešnímu člověku. Budeme-li chtít vědět, co dal tento lyrik devatenáctého století české poezii, můžeme odpovědět jako Antonín Sova v básni věnované Heydukovi: „Co mohl, dal: srdce…“

… Po školské námaze roku 1887 vyzval jsem svou milou ženu, aby mne vyprovodila do mé zamilované Šumavy. Jela ráda, aby shlédla její půvaby, krásná jezera a smějící se luhy, o nichž jsem jí vypravoval a o nichž ráda četla. Vyjeli jsme přes Plzeň do Železné Rudy (Eisensteinu), odkud hodlali jsme konat vycházky na všechny strany. Přijeli jsme z Plzně po 12. hodině a byli jsme po 3. hod. u cíle v Rudě. Šli jsme rovnou do hostince, kde jsem dříve na svých toulkách bytoval. Byl to hostinec “U Javoru” (“Zum Arber”), jehož majetníkem byl bodrý Němec J. Fuchs a nájemcem jeho Budějovičan pan Seidl, jenž měl za ženu poctivou, hodnou Češku, která byla výborná kuchařka. Ježto tehdy pana Seidla v hostinci páně Fuchsově už nebylo, vyhledali jsme ho jinde. Místnost jeho nová, do které přesídlil, byla menší a on nemohl nás ubytovati; leč jeho žena ochotně se nám postarala o byt v blízké škole, a když má žena jej prohlédla, zvláště postele bedlivě prozkoumala, přijali jsme nabídku.

Po skrovné, ale výborně upravené večeři paní Seidlové odskočil jsem k “Javoru”, kde bylo vždy výborné plzeňské pivo, kterému jsem již z domova uvykal, abych se po cestě osvěžil. Vypil jsem sklenici téměř stoje. Světnice byla plná hostí, a jak jsem hned poznal, byli to pražští studenti německé university se svým professorem Willkommem, jenž vyvedl je na botanickou exkursi. Byl to týž Willkomm, který hanebně použil knihy Wenzigovy a Krejčího o Šumavě, připojiv do ní mnoho nepravdivých a klamných zpráv o lidech a kraji, ale připomenuv, že je přepracována a opravena!

Bylo tu hlučno, velmi hlučno, hostinský nestačil točit a pro kouř smrdutých doutníků zlopověstného bavorského tabáku zapáchala místnost vnitř i vně hospody. Fuchs mnul si ruce a chodil stůl od stolu, plně stále prázdné sklenice nejvýš ochotně a usmívavě. Když se buršové v strakatých cereviskách dosti napili, ač měli-li vůbec kdy dosti, a chtějíce svůj komers (studentskou pitku) a zvěčnit podpisy všech přítomných, dali si přinésti památnou knihu hostince “U Javoru”. Dávali hlavy dohromady a brali jakous radu se svým panem strážcem a profesorem. Byl jsem jim podezřelý, vytušili, že nejsem Němec, a když jsem odcházel, volali posměšně “Na zdar”. Šel jsem, ale cesta zpětná nebyla tak snadná! Co krok šlápl jsem na chodbě do nějaké kysele páchnoucí kaluže, klouzal jsem, až jsem se šťastně dostal ven a do svého bytu ve škole. Paní učitelová upravila byt, seč byla, a dala nám dobrou noc! Byla také budějovická Češka! – Spali jsme po únavě dobře, ač ne mnoho! Zrána šel jsem se na chvilku projít, abych zbavil se zápachu večerního pobytu mezi buršáky a pak abych nahlédl do knihy hostí páně Fuchsových; domníval jsem se, že některé ty burše snad znám z Budějovic, kam jsem dojížděl, buď z Plzně, kde se čepičkářství silně rozmáhalo (už zmíněné cerevisky byly čepice buršáků s barvami podle fakult.

Sotva jsem dvéře otevřel, omámil mne kyselý zápach po divokém komersu v hostinci zbylý. Podomek a děvečky smejčili stěny i podlahu chvojnými košťaty a vytíraly (Heyduk tu přechází na tvrdé “y” zřejmě proto, že už jde o výhradně jen ženskou práci) hadry veškeré zbytky veškeré zbytky důkladného buršáckého veselí. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde se včera hodovalo, a spatřil jsem na stole posud památnou knihu hostince “U Javoru” s perem i kalamářem.

Nahlédl jsem do ní, abych poznal, kdo se do ní vpisovali; leč jmen čísti jsem nedovedl; bylyť to spíše hieroglyfy než písmena, ale na druhé straně listu nalezl jsem pevnou, čitelnou rukou psané verše, které jsem bedlivě pročetl. Zněly takto:

“Svou rukou dobrotivý Bůh,
stvořil čarovný zemský luh
tu z Čech, že až po světa kraj
je sotva druhý taký ráj;
satan že Pánu kul neplechy
však strčil sem Židy a Čechy!”

Prudký pojal mne hněv a vzpomněl jsem na ty opuchlé tváře a pitím přemožené postavy buršů, kteří z mého lidu dělali si zlomyslné úšklebky, a na ten náš ztepilý, horský lid, jenž na návrších Javoru svalnatými rameny a mocnou rukou kácel kmeny, na pilu určené, vesele si při tom prozpěvuje, na týž lid, jenž svou prací živil a živí za chlebem sem přivandrovalé cizáky. Hněv ten vtiskl mi přilehlé knize pero do ruky a já připojil bez dlouhého rozmýšlení k veršům opilého Němčíka nové řádky v řeči jeho vlastní, aby dobře chápal a rozuměl:

“Musejí čelit dvojjedině
tu, kde řádí německé svině,
jejich běsnému pobíhání,
chrochtotu, hrabání a žraní!”

Brzy potom jsme odjeli. Nedlouho po svém příjezdu do Písku ke konci prázdnin vešel jsem do hostince “U Zlatého kola”, abych si přečetl noviny. Bylo tam hojně hostí, mezi nimi vyšší důstojník gendarmerie, plukovník, a hovořil se svými podřízenými česky; dověděl jsem se, že je to zemský velitel Kraft, rozený z Jičína, a že visituje stanice. Pojednou ustal v hlasitém hovoru a mluvil tiše se setníkem, pohlížeje občas na mne. Konečně vstal, přisedl k mému stolu, pozdravil a představil se velice dvorně. Učinil jsem totéž. Za rozhovoru pravil mi, že ví, že jsem byl nedávno v Rudě. Přisvědčil jsem. “Byl jste v hostinci ‘U Javoru’?” ptal se. Pravil jsem, že ano, leč že jsem bydlil jinde. “Tedy ‘U Javoru’ jste byl a napsal jste tam něco do knihy hostí, viďte?” – “Už ani nevím,” pravil jsem. Ale on nato: “Já však vím, mám to u sebe, gendarm mně to doručil, vizte, zde!” Ukázal mi z knihy vytržený list s hanlivými na Čechy verši i s mým dodatkem rozhorlení a ptal se mne: “Nu, psal jste tohle?” – “Jen tu druhou polovici; jen jako odpověď na prvých 6 řádků.” – “A proč jste to psal?” – “Protože se ve mně vzbouřila krev po předcházejících řádkách; měl jsem to právem za urážku Čechův a za drzou provokaci.” – “Nu, to ovšem byla, ale psát jste to neměl, bylo to ostřejší než prvé. Nařídil jsem ihned zničení!” – “Ale pane plukovníku, proč nebylo pak zničeno hned to, co napsali buršáci, proč gendarm otálel? Já jenom odpověděl, ale německý buršák provokoval.” Nato zase pan plukovník: “To je ovšem pravda, ale Němčík nebyl zjištěn, kdežto vás jsme se domakali, a víte: my věšíme jen ty, které lapneme; původce je pryč, leč že jste neprovokoval, jen odpovídal, smažeme to, verše si však nechám, ale radím vám, abyste byl podruhé při podobné provokaci opatrnější, žijeme ve státě německém a nejsme všichni stejně chráněni a buršové mají svá buršácká práva jako v Německu. Tedy podruhé pozor!” – “Pokud bude lze, pane plukovníku, učiním, ale urážek své vlasti nestrpím a nestrpěl jsem nikde; jednám vždy podle pořekadla Lutherova, jenž dí:

“Proti svini se nutno naježit.”

Plukovník Kraft podal mi s úsměvem ruku a rozešli jsme se! Rok potom při nové návštěvě Šumavy vyšel jsem s družinou přátel na Javor, byl v ní též kanovník Dr. Rodler (Adolf Rodler, 1843-1912, rodák z Litoradlic na Vltavotýnsku, papežský prelát a kanovník v Českých Budějovicích, psal do českých i německých časopisů a roku 1884 založil a pak redigoval tři lidové kalendáře: Marianský, Srdce Pána Ježíše a Svatá Rodina, v letech 1883-1889 byl poslancem Sněmu království Českého za volební okres Prachatice – Netolice – Volary), zase z Rudy a při podpisování se do knihy návštěvníků našel jsem zase verše. Stálo v nich:

“Cesta sem není namáhavá
a Čechy tady nenajdeš!”
Připsal jsem k tomu chutě:
“Však že zde osli byli,
dosvědčí už ten verš!”

Od těch dob jsem v Rudě nebyl: toulal jsem se po Domažlicku mezi svými!

Adolf Heyduk zemřel ve stejném roce jako Klostermann, podobně jako on se však na Šumavě nenarodil a na rozdíl od Klostermanna tu asi ani neměl své předky. Přesto propagaci toho kusu “naší” země a její lyrické oslavě věnoval mnoho energie, viz jen Vilímkovo album Letem českým světem či svazek Šumava Ottovy ediční řady Čechy, nehledě na vlastní své sbírky básní. Však je také pochován coby “národní klasik” na vyšehradském hřbitově v Praze, i když se narodil 6. června 1835 ve východočeském Rychmburku (dnes Předhradí u Skutče) a zesnul 6. února 1923 v “pošumavském” Písku, jak to město nazývá Arne Novák ve svých Dějinách české literatury v Československé vlastivědě, svazek Písemnictví (1933). Je tam k Heydukovi poměrně kritický, ta kniha ovšem už pro svůj hlavní titul nemůže nepřipomenout Heydukův sen o spojení “Podtatranska s Polabinou”, kterého se ještě stačil dožít. Nedošlo by k němu jistě bez prvé světové války, na jejímž prahu vyšel text, který přetiskujeme jako dokument toho, že “poezie” má věru mnoho podob.

Zdroj: Zvon, 1914, s. 262-263, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora