STARÁ ŠUMAVA: Zapomenutý spisovatel Johann Peter z Bučiny

Na Bučinu
Zdravím tě, lesů královnou buď dál,
má hrdá Bučino. poněvadž není
ti rovno nic v mém dávném okouzlení,
po celé Šumavě i kdybych vandroval.

Vzpínáš se k Černé hoře jako val,
co září nad domovem oslněným
a tvoje krása v čirý div se mění,
aby z duše i smyslů tíhu sňal!

I hrdé Bavorsko ti leží u nohou
a hory jak dav knížecí se řadí
kol tvého trůnu jako věrný stín.

Pozdrav Alp spojuje tě s oblohou
tam zdáli, jako v sonetu mi ladíš
s tím, že se mohu nazývat tvůj syn.

Johann Peter, se narodil 23. února 1858 na Bučině, jako rychtářův syn ze staré rodiny zdejších svobodných sedláků. Byl německý učitel, spisovatel a autor desítek povídek ze života obyvatel Šumavy. Narodil jako osmé dítě z deseti v rodině rychtáře na šumavské Bučině.

Už jeho praděd Adalbert, zvaný „Weatei“, který přišel spolu s ostatními potomky Králováků z kraje kolem Rejštejna byl vůbec prvním rychtářem Bučiny. Právo rychtáře se pak dědilo v rodině spolu s domem na nejstaršího syna. Děd J. Petera Joseph, zvaný „Seppei“, byl na svou dobu neobvykle vzdělaný – uměl číst, psát i počítat. Vedle hospodářství, které vedl, provozoval i čilý obchod se dřevem, zejména rezonančním.

Franz Peter, otec Johannův, vedl po roce 1848, kdy byla zrušena královácká privilegia, spor místních sedláků s tehdejším majitelem velkozdíkovského panství hrabětem Thun-Hohensteinem o lesy i právo pastvy v hraběcích lesích. Významně se zasadil i o zřízení školy na Bučině. Zemřel v roce 1886 a rychtářský dům po něm přebral Johannův bratr Franz. Toho ale dluhy brzy donutily rodný dům prodat a spolu s ostatními sourozenci domov opustit. Tak z Bučiny zmizel celý selský rod Peterových. Navštěvoval do farní školu v Knížecích Pláních a obecnou školu v Bučině. V Kašperských Horách byl jeho učitelem básník Heinrich Leo Weber.

Na studiích v Českých Budějovicích na něj zapůsobil i básnický projev Franze Herolda. Sám pak učil v Dolním Rakousku, v Prachaticích a v Boru u České Lípy (Haida). Přitom redigoval šumavský literární časopis Der Böhmerwald. Měl i výjimečný hudební talent, hrál mistrovsky na flétnu a vedle varhan ovládal i několik smyčcových nástrojů. Jeho prvotinou je sbírka básní Frühling, Wald und Liebe (1881), jejímž nakladatelem byl budějovický knihkupec Ludolf Hansen. Svou první cele šumavskou knihu vydal však až ve Štýrském Hradci a jmenovala se Charakter- und Sittenbilder aus dem Böhmerwalde (1886). Spolupracoval i s časopisem Heimgarten slavného Petera Roseggera, s nímž se přátelil. Po něm bývá dosud někdy i nazýván “šumavským Roseggerem”.

V roce 1887 vydal v Lipsku knihu novel a črt Buchengrün, dále řadu titulů, v nichž zmapoval šumavský národopis. Nejvíce jeho textů je ovšem uloženo v už zmíněném časopise Der Böhmerwald, který vydával v letech 1899 – 1907. Johann Peter je mimo jiné i autorem monografie města Prachatitz im Böhmerwalde a spisku o hořických pašijových hrách Im Oberammergau des Böhmerwaldes. Ještě roku 1929 vyšla v Českých Budějovicích sbírka jeho básní Der sprossende Wald. Nejvýznamnějším dílem je ale vzpomínková kniha Der Richterbub (1914) s pokračováním Der Richterstudent a Der Richterlehrer (1918). Na sklonku života žil Johann (od roku 1930) ve Vimperku, kde pro něho dal tiskař a nakladatel Steinbrener postavit vilu Abendfrieden. Johann Peter ovlivnil svou tvorbou generace Šumaváků na obou stranách ‘hranice’… nevnímal ji, vnímal jen krásu rodiště, touhu po něm, jeho odkaz a uvědomoval si hodnotu, trvalou v místě a čase.

Rychtářův dům – můj rodný dům

Přestože šumavská chaloupka je často bezvýznamnou chatrčí, ve které bída kraluje, je dětem, které se v ní narodily, tak milá, jako šlechtickému synkovi zámek otcův. V tomto chudém příbytku vládne ale i jiný host! Je to radost ze života i chuť si zazpívat. Ta nikdy nevymře v tom krásném horském kraji. Mocnou přítelkyní horalů je i poezie zimních večerů. Nad ní nikdy bída nezvítězila, i když svírá a tísní… Syn lesů bere lehce život na ramena a zpívá jako pták na jedli. Jeho píseň se rozléhá do tajuplné volnosti světa hor i temné noci. Raduje se z krátkého času, který mu byl milostivě vyměřen.

Můj rodný dům žije v mé duši. Před očima se mně vybavuje nezapomenutelný obraz dětství, krajina domova, otcovský dům se všemi obyvateli, kteří tam žili. Na křídlech mládí jsem byl bohat štěstím. Rychtářův dům je doširoka rozložená budova srubového typu. Na asi metrové podezdívce ze žuly, která se nachází v okolí, jsou vodorovně položeny mohutné trámy. Ty tvoří větší část domu. Dům nemá poschodí. Velikou část budovy zaujímá obrovská šindelová střecha. Po ní jsem často šplhával, sedal na hřeben a „jezdil na koni“. Anděl strážný tehdy bděl nade mnou! Já se ale vůbec nebál! Připadal jsem si jako pták…přední štít domu ozdobil Ahn plechovou vlajkou s kohoutem určujícím počasí a rovněž tak iniciálami svého jména J.P. Pod touto vlajkou visel na stěně štítu obraz ukřižování. K němu jsem často vzhlížel ve zbožné bázlivosti, když jsem sedával na lavičce v květinové zahrádce mé maminky. V rohu domu se zdvihal komín. Často jsem na něm sedával jako na cimbuří a pozoroval do dálky se táhnoucí bavorskou krajinu. Pozorovat ten Boží svět shora bylo pro mne cosi nádherného a jsa obdařen fantazií jsem tam dlouhé hodiny snil…

Dům měl veliká prosvětlená okna a lišil se tak od ostatních domů ve vesnici s jejich nepatrnými okénky. Náš dům měl dříve také taková okénka, ale můj otec je nechal rozšířit a maminka, milovnice květin, je zdobila. Těmito okny nás zdravila vznešená nádhera Alp! Často jsem zde stával se zpívající maminkou a obdivoval salzburgské velehory se zářící oblohou… Modlitba i báseň procházely mojí hrudí.

Na slunečné straně domu byla matčina květinová zahrada. Byla plná vonících květin a bylin, vlčích máků, měsíčků. Lavička s výhledem na velehory stála uprostřed obklopena bzukotem včel a čmeláků. Starý Ahna zde sedával o nedělních dopoledních plných poezie. Kostelní zvony zvaly ke mši věřící putující do údolí do kostela a my, děti, poslouchaly pohádky a pověsti o strašidlech vyprávějícího Ahna. Na této lavičce se zrodila i má první báseň – když jsem byl již studentem.

Před dveřmi domu ležel Grad, obrovský žulový kámen. Na něm stával otec každé ráno i večer, pozoroval oblohu a předpovídal počasí. Maminka na něm stávala v poledne. Svolávala nás, pracující v loukách, poli, k obědu. Vedle Gradu byla veliká lavice. Na ní jsme za letních tichých večerů sedávali, bavili se, vyprávěli nebo tiše hleděli do černého nehybného lesa a zpívali.

To všechno bylo plné klidu, harmonie…
Zde byl můj svět, má duše, mé mládí, můj život!

Můj bratr prodal celé hospodářství hraběti Thun-Hohensteinovi a dnes, v tom starobylém domě, kde jsem se narodil, sídlí cizí lidé. Smutek a zoufalství mne vedlo k tomu, že jsem můj rodný dům později již nikdy neviděl…

V letech, kdy jsem ještě věřil na ideály, jsem si umínil rychtářův dům koupit. Moje životní touha se nesplnila…
„Vůl Honzík“ zůstal chudým až do dnešních dnů.

Zdroj: Buchwald, August 1901. Johann Peter. Překlady a české texty Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Z knihy Johana Petera „ Der Richterbub „ volně přeložila Květa Pěničková

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora