Z ARCHIVŮ A KRONIK: O pouťové cukrové vatě
Vůně cukrové vaty naplní noční vzduch. Je to nezaměnitelná vůně, cukrová vůně vířící v teplém letním večeru nad pouťovými stánky. Houpačky, řetízák, střelnice, náruč papírových růží, žužu… a cukrová vata. Fantazie při výrobě sladkého tornáda je bezbřehá. Zatímco v minulosti je vata povýšena na lahůdku pro vyvolené, dnes degradovala na klasickou pouťovou laskominu.
Mnozí z nás mají vzpomínky na bezstarostné dětství spojené s návštěvou poutí a s nadýchanou růžovou pochoutkou. To bylo radosti, když nám ji naši koupili! Ulepené ruce? Nevadí! Vosy? Odeženu. Dodnes cukrové vatě neodolám. Posledně na pouti, při čekání ve frontě, jsem si vzpomněl na to, jak mi jako dítěti vrtal v hlavě způsob její výroby. Ve velkém kotli to prská a praská, prodavač tam kvedlá špejlí a na ní se nabaluje vata. Ale jak tam vata vlastně vzniká?
V minulosti má cukr pro naše předky nedozírnou cenu. Než se začal vyrábět, sladilo se medem, javorovým nebo březovým sirupem. Ale právě až s cukrem se potenciál sladkostí dostane do naprosto jiné kategorie. Vznikají sladkosti, lízátka či bonbony. Unikátem, který pro svoji chuť a duhovou barvu vybočuje, se stane cukrová vata. Její historie je bohatá, chuť a lepivá konzistence neodolatelná.
Předchůdce dnešní barevné neřesti můžeme nalézt už ve starověké Číně. Právě tady se císaři z dynastie Chan (206 př. n. l.–220. n. l.) mohou poprvé těšit z pochoutky zvané „dračí vous“. Jde o roztavený cukr, který tehdejší kuchtíci zpracují do podoby jakýchsi vláken. K těm naprosto tenkým a jemným ale mají ještě daleko. Barevné tornádo si od té doby klestí cestičku napříč dějinami, až se v Evropě v 15.století může poprvé namotávat na dřevo. Při své návštěvě Benátek se těší z cukrového tornáda třeba francouzský král Jindřich III. (1551–1589). Tomu je u příležitosti jeho vzácné návštěvy naservírována hostina sestávající výhradě z cukrových pochutin. Aby vše skutečně ladilo, dokonce i ubrusy jsou tvořeny z jemných cukrových vláken. Podobně přistupují ke zpracování i francouzští sousedé. Jeden z nejslavnějších gastronomů na Napoleonově dvoře, stojící za bramborovými hranolky nebo suflé, Marie-Antoine Carême (1784–1833), tvoří jedlá umělecká díla v podobě fontán a paláců.
Době, kdy je cukr vysoce ceněnou přísadou, kterou si vychutnávají jen vyvolení, dávno odzvonilo. V 19. století se chopí sladké příležitosti originální dvojice ve složení zubař a cukrář. V roce 1897 si William Morrison (1860–1926) a John C. Wharton nechávají patentovat první stroj na výrobu cukrové vaty. Mechanismus je v podstatě jednoduchý. Stroj je totiž tvořený velkým bubnem, na jehož dně se nachází rotující zásobník, který pojme až kilogram cukru včetně potravinářského barviva. Uvnitř pod teplotou 200 °C dochází k přeměně na sirup, který prýští do bubnu stroje pod rychlostí 3400 otáček za minutu a okamžitě se ochlazuje. Právě v ochlazování tkví celé kouzlo. Cukr nemá nejmenší šanci znovu vykrystalizovat a tvoří jemná vlákna, která se následně natáčejí na špejli.
Dvojice v té době netuší, že právě stvořila fenomén, který umožní vychutnávat si vatu prakticky všem. Oficiálního představení se přístroj „Fairy Floss“ dočká v roce 1904 na veletrhu v St. Louis, kde dvojice prodá neuvěřitelných 68 655 boxů za tehdejší cenu 25 centů. V roce 1921 na tento nápad navazuje další ze zubařů Joseph Lascaux, když vytváří podobnou mašinku. Cukrová vata ve formě, kterou známe nyní, se ale objevila až na konci 19. století.
Zdroj: Karolína Steinbergerová – Epocha plus
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora