Z ARCHIVŮ A KRONIK: Potulní artisté
Komediantský vůz
Kdyby z vás chtěla některá, mé dámy,
nevěrné štěstí mi závidět,
dal bych jí rád a bez váhání
ten starý vůz, s kterým jsem prošel svět.
Vždycky jsem toužil okusit,
v polštáře lenošky a lásky klesnuv přeochotně,
jak chutná hořce kořeněný klid,
když visí dálky v okně.
Přijďte se jednou ke mně podívat,
na obručích mých kol se třpytí cizokrajný prach,
v koutě spí chřestýš, jedovatý had,
v plachtě tma a hrůza, strach.
Ještě bych přidal plášť, již sešlý pohříchu,
černokněžnickou hůl, čepici plnou štírů,
kouzelnou laternu magiku
a Orfeovu lyru.
Svůj celý vůz
na čtyřech kolech se zlomenou ojí,
komediantský vůz,
rejdiště plachých múz, které se bojí.
Již starověký Řím měl svůj Cirkus Maximis (poslední představení se konalo 549 n. l.), kde kromě šelem vystupovali i závodníci na vozech tažených koňmi. Skoky na odrazových můstcích byly doménou byzantských kejklířů, Xenofón se věnoval krasojízdě v knize “O umění jezdeckém”, o břichomluvcích na ostrově Lesbos psal Homér, Aristoteles prý dokonce toto umění ovládal. Středověkou Evropu křižovali po staletí potulní komedianti, předchůdci dnešních akrobatů. Šašci, ale například i trpaslíci působili při různých evropských šlechtických dvorech.
Komedianti přijížděli v malovaných maringotkách tažených koni. Provazochodci, žongleři, cvičená zvířata, hrůzostrašné cviky na rozkývaném vysokém stožáru přitahovali nejenom děti, ale všechny zvědavce. Komedianti a všelijací kejklíři zůstávali v osadě aspoň týden a hned se okolo nich točila mládež, která vždy obdivovala volnost, dálky a dobrodružství. Přinášeli sebou nepoznaný a proto tajemný způsob života, který neměl pevný řád neměnných povinností a celodenní práce. Po tu dobu jejich děti chodili do školy a nikomu nevadilo, že sotva četly a psaly, protože o přestávkách nebo i místo tělocviku předvedli salto nebo pár nevídaných cviků a získaly hned všechen obdiv.
Komedianští kluci kouřili, mluvili jinak, jaksi dospěle a jejich dívky s hlubokýma tajemným pohledem zmámily nejednoho sedláckého synka, kterému se potom ani nechtělo vstávat na roráty k ministrování a u vidlí často stál se zasněným pohledem, dokud ho někdo nepohnal k další práci. Křesťanská morálka neviděla v potulných umělcích to, čím skutečně byli – tedy baviče širokých lidových vrstev, nýbrž prostopášníky a nemravy. Odtud také praxe, v jejímž rámci hrozil blahobytnému měšťákovi za zabití komedianta jen velmi mírný trest. A znásilnění ženy z kočovné společnosti už vůbec nepředstavovalo čin hodný trestního stíhání. Nicméně navzdory špatné pověsti, již komedianti měli, ve většině krajů je vídali rádi. Vždyť s nimi a jejich uměním přicházelo i vytržení z jednotvárnosti, především na venkově.
Církev sice od návštěvy komediantských představení odrazovala, neboť z nich dle jejího soudu promlouval leda tak ďábel, ale člověk toto varování rád přeslechl a následně žasl nad uměním akrobatů, provazochodců, polykačů ohně, žonglérů a herců. Tu a tam se mohlo přihodit, že nějakého vznešeného pána nadchly výkony komediantů natolik, že je pozval do svého zámku, kde je podaroval několika zlaťáky a přidal i něco ze svého obnošeného šatstva a občas i dobrého koně. Kejklíři pak možná prokázali zběhlost ve čtení z ruky či snad nějaký ten sen vyložili jako obzvlášť příznivý.
Pojďme se podívat na vystoupení potulných komediantů. Na nevelikém náměstí se tak během odpoledne shromáždilo veškeré osazenstvo města. Já jsem se přišel podívat též. Lidé se nepřetržitě přemisťovali od stánku ke stánku. Nadšeně se bavili. Proplétal jsem se zástupem švitořících služebnic. Pestrá paleta nabuzených emocí se mi rojila v hlavě posilněna dějištěm kolem. Spěchal jsem dál co nejblíže středu náměstí, abych si nenechal ujít to nejlepší – představení s ohněm, které mělo začít hned po západu slunce. Kolem jakéhosi miniaturního zápasiště se již utvořil neveliký shluk osob. Bylo vidět, jak se několik potulných komediantů připravuje ke zlatému hřebu večera.
Poslední jiskrný paprsek dal líbezné sbohem chladným, apatickým, kamenným ulicím. Konečně to mohlo začít. První artista vkročil doprostřed ringu. Za dunivého rytmu bubnů se ve vzduchu roztočily pochodně i zářivé ohnivé kotouče, které ve tmě vytvářely jedinečné, jasně oranžové obrazce. Tajemný rytmus se začal zrychlovat a k bubnům se přidal tesknivý povzdech houslí. Hudba působila na nejzazší kouty mé mysli, žhavé vzory vyprávěly příběhy. Umělci předváděli stále složitější triky. Nad hlavami žonglérů létalo více a více hořících předmětů. Neuniklo mi, že působivá iluze pohltila celé obecenstvo. Nikdo ani nedutal. Vtom okamžení se ozvala pronikavá rána. Trhl jsem sebou. Veškeré hořící předměty spadly za mohutné spršky jisker na zem. Zhasly. Na moment se rozhostilo ohlušující ticho. Až po chvilce mi došlo, že to bylo součástí vystoupení.
Publikum propuklo v ohromené jásání a tleskání. Díky světlu luny jsem viděl, jak se aktéři představení klaní. Vskutku to byl nejpůsobivější zážitek, který se mi kdy naskytl. Po všech těch zástupcích kočovného lidu, po šumařích, kejklířích, žonglérech, polykačích ohně, provazochodcích a jarmarečních zpěvácích, akrobatech a pouťových silácích nám dnes zůstal se svou pestrostí cirkus.
Zdroj: Komediantský vůz – Jaroslav Seifert, Jaroslav BARTOŠ, – Loutkářská kronika, Praha 1963.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora