Z ARCHIVŮ A KRONIK: O pimprlovém divadle
0 duševní zábavu na pouti, starali se občas loutkáři, kteří vyrobí vše si z několika prken sedadla před svým stánkem, pod širým nebem rozloženým, předvedli a sehráli s dřevěnými figurkami nějaké představení při hudbě rozvrzaného kolovrátku. Pro děti nejzajímavější a nejlákavější při tom bylo slavnostní veřejné ohlášení her při příjezdu do vsi. Celá rodina, vyšňořena ve fantastických krojích, vyšla v průvodu odpoledne za rachocení bubnů po případě i hlaholu trubky na náves, přivolala k sobě veškerou omladinu, jíž za všeobecného napětí oznamovala pořad her, zvala přítomné i nepřítomné na večerní představení.
… abych se zde v zemi směl poctivě živit marionetovým divadlem
Já, Christoph Ludwig, (žádám P.T. pražské gubernium), abych se zde v zemi směl poctivě živit marionetovým divadlem. Umínil jsem si, že se tak uživím i se ženou a třemi nedospělými dětmi, nikomu nezpůsobím žádnou škodu a nikdy nebudu obtěžovat publikum žebrotou. Věnoval jsem se tedy hraní s marionetami či loutkami a od roku 1775 tak procestoval rozličné sousední země, jak můžu prokázat originálními atestáty a cestovními pasy, které s sebou nosím. Při všech příležitostech a v každém čase choval jsem se zbožně a čestně. Protože jsem se však nyní rozhodl, že už nepůjdu do ciziny, ale jako z Čech rodilý, z městečka Hořic , patřícího k panství Krumlov, zůstanu tu ve své nejdražší otčině se ženou a dětmi a budu si tu hledat svůj poctivý chléb. Prosím proto o povolení, abych mohl v celém tomto království jako ve své nejdražší otčině hledat svoji poctivou obživu a provozovat bez pohoršení mládeže s marionetami a jinými malými figurami různé mravné komedie bez jakékoli zábrany, a tak se poctivě živit se ženou a dětmi, kromě sester a služebné.
Takto alespoň vypadá podle pomocných kancelářských knih pražského gubernia rekonstrukce německy psaného podání ze 17. listopadu 1777, jak ji uvádí Jaroslav Bartoš v knize Loutkářská kronika (Kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích), vydané státním nakladatelstvím Orbis v roce 1963.
Nostalgická doba, kdy se za kulturou nejezdilo, ale ona přijela sama. V Čechách mělo loutkové divadlo zvláštní poslání. Zejména v době obrozenecké nahrazovalo herce živé a to hlavně na venkově, šířilo český jazyk a zabraňovalo snaze o poněmčování. Dnes se většina lidí domnívá, že loutkové divadlo je zábavou pro děti, ale vždy tomu tak nebylo. Loutkáři v Orientu i v Evropě hráli mnoho století především pro dospělé diváky, loutkové divadlo bylo rovnocenným partnerem divadlu hereckému.
Kolem poloviny 19. století však už jen s obtížemi drželi potulní loutkáři – a nejenom čeští – krok s kulturním vývojem, docházelo ke stagnaci a k izolaci. Loutkářství se začalo z lidové kultury pomalu vytrácet, nemělo již čím oslovovat publikum. Výjimkou bylo několik loutkářů, kteří se snažili přizpůsobovat svůj repertoár a vybavení scény novým společenským podmínkám, ale úspěšní moc také nebyli. Nemile do loutkářského vývoje zasáhl i nástup realismu, jehož podstatu loutkáři nedokázali na svých scénách svými prostředky zrealizovat.
Loutky a prvky loutkového divadla se v Čechách vyskytovaly pravděpodobně už v nejstarších historických dobách, tehdy jako mystická součást náboženských obřadů a lidových zvyků. Ve středověku už komedianti na trzích používali loutky prstové. V 17. století do Čech v hojné míře začaly přijíždět anglické, nizozemské, italské a německé divadelní skupiny, které vedle divadla se živými herci předváděly vystoupení s marionetami. Představení se konala většinou v němčině, což odpovídalo tehdejší rakouské monarchii. V 18. století se objevují loutkáři čeští, putující se svými marionetami po celých Čechách. Původně kopírovali zahraniční hry od živých herců jako například O Faustovi, Donu Juanovi, Alcestě. Teprve později se přidaly hry české většinou s tematikou rytířskou, loupežnickou, historickou a vlasteneckou.
Divadelní scény napodobovaly ve svém počátku barokní scénu. Marionety se pohybovaly značně toporně a úsporně, zato jejich hlasové projevy neměly chybu. Loutkář nejenom, že vodil všechny své loutky, ale také za všechny mluvil rozličně zabarveným hlasem, což bylo velmi náročně. Asi nejproslulejším českým loutkářem byl Matěj Kopecký, zvaný „patriarcha“. Jeho vlastní život byl samá záhada a legenda i včetně místa jeho narození. Nejdůležitějším však u něho bylo jeho ryzí vlastenectví, které do svých her a loutek vkládal a které po celý svůj putovní život, předával od městečka k městečku, od vesnice k vesnici svému českému publiku.
Kopecký hrál divadlo se zajímavými loutkami, mezi kterými měl asi největší úspěch Kašpárek – dříve Pimprle. Byl to vlastně kamarád všech dobrých lidí, šprýmař i důvtipný pomocník. Kombinací zdravého rozumu, legrace a někdy i bujného vtipu rozřešil mnohé zamotané situace. Kašpárek byl převzat z německých divadel, ale české prostředí mu nebývale prospělo, plně ho počeštilo a zlidovělo, prostě jako by se u nás narodil. Kašpárek vítězil nad každým zlem a všechny situace dovedl ke šťastnému konci. Jeho slovník měl i některé své zvláštnosti jako třeba slovo „stafraporte“. Nelze opomenout ani další loutkové postavičky jako Kalupinku, věrnou družku Kašpárka, nebo Škrholu, postavu směšnou, nebo vážnou podle potřeby hry.
Zdálo se, že pokrokové 19. století loutkové divadlo nepokrokově pohřbí. Obliba však tak úplně nezmizela, pohřeb se nekonal, naopak se začala šířit tzv. domácí loutková divadla. Na vzniku loutek a scén se hojně začali podílet známí umělci jako třeba Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, A. Scheiner a další. Pro domácí loutková divadla se začaly vyrábět dokonalé sériové loutky a nepřeberná množství kvalitně tištěných dekorací.
Zdroj: A. Dubská – Dvě století českého loutkářství, Český lid, 1928 Josef Smetana
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora