STARÁ ŠUMAVA: Lidé světem jdoucí

Přijela pouť

Na kraji dědiny, v dolíčku pod strání
letí jak o závod dřevěné koně
s pentlemi na hřívách po cestě uhání
Dívej, jak s větrem se honěj´!

Lízátko, cukroví a vatu na špejli
Kam zase letíš, Martínku?
Běžím ti přece do stánku pod jedlí
vystřelit voňavou vzpomínku

Kolotoč ve vzduchu z prastarých řetízků
míhá se úsměvy rozverných dětí
časem se poskládá penízek k penízku
Tak nechte je, ať ještě chviličku letí…

Poutě představovaly svátek v kalendáři výrazně odstíněný od každodennosti. Perníková srdíčka jsou nejtradičnější a nejvíce prodávaný perníkový výrobek na poutích od samého začátku, co poutě existují. Perníkové srdce neodmyslitelně patří k pouti jako střelnice. Jsou důležité obě tváře poutě, jak ta duchovní, tak ta světská, protože obě mají v lidském životě své místo.

Takováto pouť, to jsou kolotoče, labutě, střelnice, klobásy, cukrová vata, hlasitá změť vzájemně se překřikujícího hudebního doprovodu a k tomu dav bavících se lidí. Jiní si představí křesťanskou pouť s knězem v čele. Člověk potřebuje jak tiché usebrání se, tak radost a zábavu. Lidé světem jdoucí poutali pozornost veřejnosti již odedávna svým romantickým způsobem života. Představovali osoby různého profesního zaměření. Mohl tak být nazýván žebrák i podomní obchodník nebo řemeslník. Jejich společným rysem byl pohyb z místa na místo s cílem zajistit si tak obživu, ať již tak činili dočasně nebo trvale. Většinou však patřili v očích majority na okraj společnosti.

Obyvatelstvo ponejvíce přitahovaly kolotoče, houpačky, loutková divadla, cirkusy projíždějící obcí, což lze považovat za atributy náležející tzv. světským. Tito lidé přitahují svým svobodným a romantickým způsobem života usedlé obyvatele odedávna. Lidé jim říkají různě, avšak nejčastěji komedianti, cirkusáci, jauneráci a kolotočáři. Kolotoče, poutě, jarmarky, trhy, cirkusy. Světští, jednoslovné označení pro loutkáře, komedianty, provazochodce, prostě pro umělce všeho druhu na svých poutích po světě nejprve používali v polovině 19. století dvoukolky, poté následovaly žebřinové vozy a vozy s prkennou korbou. Vozy sloužily k převozu veškerého majetku, rekvizit či věcí, které potřebovali k běžnému životu.

V polovině devatenáctého století nesloužily maringotky jako místo k přenocování, či k bydlení. Světští spali tam, kde předváděli své vystoupení. Místem pro nocleh se tak stávaly hospodské sály, „ frajplacy“ čili nocování pod širým nebem, nebo chalupy místních lidí, kteří se už znali, jelikož se cesty jdoucích po světě často opakovaly. Kolem roku 1880 již začali využívat šapitó a obytné dřevěné vozy, neboli maringotky, zprvu zvané „ abtajly“ (z němčiny oddělení nebo kupé) nebo „vostaváky“.

Název maringotka je na českém území poměrně novým pojmem, který se dostal do povědomí českého občana s veleúspěšným románem Eduarda Basse Cirkus Humberto ( první vydání v roce 1941). Od posledního dvacetiletí devatenáctého století maringotky provázejí české cirkusové umělce dodnes. Uzavřený svět, který ovládají staré rodinné klany komediantů, kolotočářů, cirkusáků… prostě světských. Svět vzniklý z tradice středověkých kejklířů, šašků, loutkářů, potulných herců a zpěváků. Svět rodin, které si po generace předávají své znalosti, dovednosti, štace, placy a kšefty.

Lidová technická zábava existuje už přes 400 let. Pod tímto názvem jsou atrakce všeho druhu, které se provozují na veřejných prostranstvích. Poutě, jarmarky a jiné slavnosti. Na první pohled se zdá, že trasy jsou dány dědičně, rodiny jezdí na místa, kam již v minulosti jezdili jejich předci a snaží si tyto štace udržet. V první řadě však vše závisí na tom, aby obec byla s lidmi, kteří pouť zajišťují, spokojená. Takto v roce 1899 definuje kolotoč Ottův slovník naučný: „Dnes nazývá se karuselem také kolotoč složený z dřevěných koní, vozů, lodí, atd., spojený leckdy ještě s bodáním do kruhu nebo jiného terče.“

Nejstarší známé doklady popisující zařízení podobající se kolotoči pocházejí z území Byzance a jsou datovány kolem roku 500. Tyto záznamy zobrazují „postavy v košících, které se otáčejí kolem středové tyče.“196 Původ dnešních kolotočů lze nalézt ve hrách, které spatřili španělští a italští křižáci díky kontaktu s arabskými a tureckými jezdci ve 12. století. Tento styk umožnil jejich přenesení do Evropy a zde se koncem 15. století výrazně rozšířily. Ve Francii přerostla tato hra v honosnou jezdeckou slavnost. Nejvýznamnější část této slavnosti představoval turnaj, v jehož průběhu bylo úkolem jezdců se za jízdy trefit kopím do zavěšených kroužků.

Společné rysy této zábavy a kolotoče se začaly objevovat roku 1680. V tomto roce došlo k vylepšení hry, ke střednímu sloupu na nosníky byly přidělány dřevěné koně bez nohou. Jezdci tak mohli manipulovat s těmito figurami otáčenými koňmi, mulami nebo obsluhou a pokusit se zasáhnout kroužky visící na vnějším obvodu. Jelikož byl o tento druh zábavy velký zájem, podnítilo to výrobu dalších podobných zařízení. V následujících dvou stoletích tak došlo k rozšíření tohoto primitivního kolotoče na území Evropy a Ameriky. Vývoj kolotoče byl omezen jeho zdrojem pohonu. Ke změně došlo roku 1870, když Angličan Frederick Savage jako pohon kolotoče použil parní stroj. Bylo tak dosaženo dynamičtějšího pohybu kolotoče. Postupně výroba kolotočů začala i ve Francii, Německu a v dalších zemích. V prvních dvou desetiletích 20. století došlo k velkému rozšíření a to díky elektrickému pohonu. V Čechách však ještě do roku 1939 nacházíme zábavné atrakce poháněné lidskou silou.

Nejstarší kolotoč dochovaný v Evropě se nachází v Praze na Letné, nechal jej vybudovat Jan Nebeský Matějem Bílkem pro pobavení dětí i dospělých roku 1892. Hlavní změny, které postihly lidovou technickou zábavu, byly způsobeny vlivem technického pokroku a vlastnických vztahů po 2. světové válce. S vývojem techniky se zdokonalovaly i zábavné atrakce. Zpočátku si je lidé stavěli sami nebo objednávali. u řemeslníků. Vývoj byl značně zabrzděn znárodněním. První kolotoče byly zkonstruovány ze dřeva, později ze železa, poháněné lidskou nebo zvířecí silou. Seshora se kolotoč roztáčel, v tomto místě se nacházela dřevěná ramena, nahoře bývala podlážka, pod ní se nalézala v horní části podlaha, po níž se pohybovali ti, co jej roztáčeli. Obcházeli kolem dokola a kolotoč byl tak poháněn silou obíhajícího člověka, který před sebou tlačil vzpěru podlahy. Chlapci, kteří se chtěli svézt zdarma, nahoře točili odměnou za volnou jízdu. Později byly kolotoče poháněné klikou, pokud se jednalo o menší kolotoč, stačil na jeho pohon pouze jeden člověk, u většího byli zapotřebí dva lidé.

Zdroj: Soukup, Lubomír – Špecián Miroslav: Lidé světem jdoucí. České Budějovice: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 1983 Karusel. In: Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Svazek 14, V Praze: J. Otto, 1899. s. 12 Zašlé časy života v maringotkách. Prachatice: Muzeum české loutky a cirkusu, 2010. ISBN 978-80-7036-235- Bardie Zamila.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora