Z ARCHIVŮ A KRONIK: Kramářské pouťové stánky
K pouti náležejí nevyhnutelně a nejdříve kramáři. Přijíždívají obyčejně již před tím dnem. Tráví za letních dob noc pod širým nebem. Jsou první pohyblivé živé figurky, ježto obzvláštním hlasem pokřikují, vykřikují a podle nelichotivého zakřikování strážníka a výběrčího poplatků z míst »nezpůsobně povykují a hulákají.«
Vynikají zvláštním rázem, zevnějškem: osmahlé tváře, dlouhé, neupravené vlasy, lehká kazajka, baňaté rozedrané kalhoty z manžestru do německých bot anebo z lehké strakatiny na boty, široký kožený opasek, na prstech několik stříbrných kroužků, v uších falešné náušnice — to asi známky základní kramářského zevnějšku. Kramáři mají také zvláštní přízvuk, názvuk, který z řeči skoro přechází ke zpěvu. Jazyk pohybuje se tak mrštně, že sluchem sotva postačíš. Jsou lidé plní úlisnosti, plni klamu a šidby, lidé »světoběžníci« (jak se venku říkává), kteří zlé i dobré i se svědomím proklínaným a prokletým na jednu váhu kladou.
Hned při stavení bud počínají se mezi sebou buď o místa, buď o prkna hašteřiti, ale právě kdy myslíš, že se popadnou za pačesy, smíří se bez prostředníka, aby si brzy na to znovu nadávali a láli. Chraň se mezi ně jazyk strkati, chlácholiti, věz, že kramář kramáře nikdy neopustí, nýbrž, že by se do smírčího soudce pustili, kdybys snad se chtěl postaviti mdlejší straně za obhájce. Tu by toho teprv dali! Známé přísloví: Ten má hubu jako kramář. Přísloví naznačuje, v jaké vážnosti Čech má kramáře.
Kramář vozí své zboží buď na trakaři, buď na voze. Psi jsou vůbec jejich nejlepší služebníci. Tahají trakaře a v čas jarmarku ležíce pod krámem, hlídají věci, ježto na krám nepatří, peřiny, šaty, nádobí. A za tuto službu dostávají ubožáci jen hlad a bití. Bohatší kramáři mají koně, možná-li koněm pojmenovati hromádku vysedlých kostí, potaženou koží otřelou, ztlučenou. »Vypadáš jako kramářská herka,« charakterisuje lid vyhublost, vychrtlost a zbídačelost koní kramářských…..
Už od časného rána stavěli kramáři své prodejní stánky a vybalovali své bedny, kufry a koše, hromadili prádlo a součásti oděvů na stoly z dlouhých prken, rozvěšovali na tyče šátky, stuhy a krajky, vršili na sebe talíře a mísy a rachotili hrnci i pánvemi. Vábící pokřik prodejců lákal už první návštěvníky kostela ke koupi jejich zboží. Jako sladký oblak vznášela se nad kramářskými boudami vůně perníku, tureckého medu a cukroví. Po obou stranách vesnické ulice od pošty až ke Geigerově hospodě a na cestě ke kostelu řadil se stánek ke stánku.
Podle jednoho záznamu z roku 1910 napočítali jich tu tenkrát přes sto třicet. Tak vysokého čísla nebylo v poválečných letech už nikdy dosaženo. Nabídka zboží byla vždycky velmi bohatá. Nabízela tu své výrobky nejrůznější řemeslná odvětví, ať už šlo o ševce, krejčí či švadleny, klempíře, kloboučníky, hodináře, pilníkáře, hřebenáře atd. Stánek tak řečeného “Feigenhanse” býval vždycky obležen, poněvadž k němu dovedl svými špásy přilákat lidi a odvrátit pak šikovně pozornost každého z potenciálních kupujících od toho, že jejich závdavek na věnec fíků pokaždé nepozorován spadl pod pult. Nával byl u Wenzla Tausera s jeho sudem okurek, závratný odbyt měly ty zvláště kyselé. Když tak zase jednou ponořil svou dřevěnou naběračku do bečky, vynořila se na světlo Boží namísto okurky zelená žába.
Obchodu to však bylo sotva k nějaké újmě, do večera byl sud prázdný až do dna. Dětem se sbíhaly sliny nad sladkostmi, jaké nikdy dosud nespatřily, nad obrovitými bonbony a cukrovými štanglemi. Rodiči a štědrými příbuznými darovaný sváteční peníz brzy změnil svého majitele. Dosud nerozhodnutým bylo dopřáno vychutnávat sladká muka volby déle a držet mince zavázané v cípu kapesníku pevně v kapse, než za ně získají něco ještě krásnějšího, ještě lepšího. Třeba balónek, cukrovou píšťalku, která se po posledním hvizdu dala celá sníst i s vibrační kuličkou, která způsobovala trylek. Za pouhý jeden krejcar se však dal pořídit i “balíček štěstí”, krátce “štěstíčko”, z něhož se dal třesoucími se prsty vydobýt prstýnek, zdobná tužka či pár cukrlat.
Jednotliví kramáři měli pro své stánky většinou už léty vydržená místa. Tak poutního prodavače vuřtů, zvaného u nás “der Würstelmann” jste našli pokaždé nalevo při cestě do kostela, zatímco jeho kolega koňský řezník míval stánek vpravo, obsypaný kol dokola těmi z Bavor poněvadž obrovitý koňský špekáček stál pět krejcarů! Pár za párem sázel řezník opásaný bílou zástěrou k jednomu rohlíku a podával je spolu nataženým už rukám nedočkavých zákazníků.
Výlohy a pulty místních obchodníků přesto nijak nezely prázdnotou a ačkoli koupěchtiví zvědavci rádi o pouti vyzkoušeli ceny a kvalitu zboží na kramářských stáncích, základní běžnou spotřebu rádi pokrývali u svých dosavadních dodavatelů. I hospody měly u stolů všude plno a personál se měl co otáčet, aby i s dodatečně nasazenými servírkami zvládl ten sváteční nával. Odpoledne, když velký proud návštěvníků dorazil zplna, mezi stánky to jen zvučelo jak v úle. Ze všech světa stran sem připlynul ten příval, aby každý z toho mnohohlavého zástupu buď něco koupil, uzavřel tu často i vlastní “handl” či alespoň novou známost, anebo se opravdu jen přišel podívat nebo být viděn.
Samozřejmě patřil k pouti i “zábavní park” s kolotočem, houpačkami, cirkusem či jinými atrakcemi. Když se slunko chýlilo už k západu, putovalo neprodané zboží zase pomalu nazpět do krabic a beden, v pokladnách zacinkaly stříbrňáky a zašustěly papírové bankovky. Mnohdy trochu ztěžka a kymácivě klopýtali návštěvníci “festu” cestou domů a kramáři opouštěli na vozech s plachtou ves, jako by svou spokojenost dávali najevo i slavnostním práskáním bičem. Na vesnické cestě se opět rozhostilo ticho a jen pár prken, něco chomáčů dřevité vlny a pohozených papírků od cukrlat připomínalo teď už slávu a lesk předchozího dne.
Zdroj: Čeněk Zíbrt: Na českém jarmarce, Glaube und Heimat, 1966 Karl Klein, Překlady a české texty Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora