STARÁ ŠUMAVA: O staré třešni
Za poslední návštěvy rodných Nových Hutí (Kaltenbach) mě čekal hluboký zážitek. To, co tak zasáhlo už pouhým svým vzhledem mou duši, nebyla tentokrát obec sama, její kostel Srdce Páně, který miluji, hřbitov či místa, připomínající mi všude kolem tolik mně blízkých lidí, ale starý strom, třešeň, ohnutá až k zemi. Ano, strom, prastarý symbol života, stojící navíc na kusu země, od dětství mi drahém, strom, který přese své vysoké stáří každým jarem nabírá do kořenů novou mízu.
Předtím jsem si ho vlastně nikdy dostatečně nevšiml, ale syn, který mě doprovázel a je plný zájmu o životní osudy šumavských předků, zejména mých prarodičů a jeho praprarodičů Franze a Anny Randakových, měl pozornější oko. Vydali jsme se tedy k pozemku, asi 200 metrů vzdálenému od středu obce kolem kostela a ležícímu nalevo od cesty nahoru na Pláně, na němž kdysi stála budova hostince “Zur grünen Tanne” a jenž je teď oplocen a vstup je tam pro nebezpečí úrazu zakázán. To nás však nemohlo nijak odradit. Stáli jsme v trávě uprostřed poházeného kamení a štěrku, před námi malý, do země mířící zděný otvor ke schodům do někdejšího pivního sklípku a také zeleně glazurované keramické střepy dávných kachlových kamen, kus vedle svítící nám vstříc. Jinak nic než travou pokryté rumiště, kam ani dobytek nesmí vstoupit, aby se snad náhodou nezranil.
Před dolním plotem, tam kde byl kdysi vstup do hostince, roste křoví a zakrslé stromoví. Bývalo to oblíbené místo našich her, kde jsme jako malí šplhávali do korun stromů, pod nimiž jsme za horkých dnů nacházeli chladivý stín. A dnes? Uprostřed porostu jsem náhle zpozoroval silný kmen, předtím neznatelný mezi větvemi, které z něj dosud stále raší. Můj syn vykřikl: “Podívej, to je přece třešeň! Ta musí být ale stará!” Jako by mi vtom spadly šupiny z očí, věděl jsem rázem: ten ohnutý strom je třešeň mého dětství a mládí, která mě vždycky tak fascinovala za návštěv u dědečka a babičky. Neměla nikdy nijak sladké plody, spíš malé a kyselé “ptáčnice”, což tady v nadmořské výšce nad 1000 metrů a za drsného místního podnebí byl div sám o sobě.
Objal jsem kmen, naklánějící se daleko do strany a rostoucí od kořene do oblouku, který připomínal bránu, vedoucí někam do minulosti a zvoucí do útočiště vzpomínek všechny, kdo k ní došli. Sáhl jsem si na hrubou kůru stromu, plnou velkých a hlubokých jizev a ucítil jsem v tom doteku závratnou tíži osudu mých příbuzných a rodáků, jejich smutek a trýzeň jejich srdce nad nezvratnou ztrátou všeho, co kdy vytvořili a čeho se kdy v životě domohli. Zdálo se mi o to větším zázrakem, že ten strom dosud stojí, že se v něm stále ještě proudí životní míza a že tu v té opuštěné zemi vůbec ještě tkví svými kořeny. Ano, pochopil jsem, je tím podoben všem lidem odtud, kdo přes postižení osudem cítí tu dosud vlastní kořeny a čerpají z nich sílu utvářet svůj život.
Bude má třešeň v nivě starého Kaltenbachu dlouho dál vzdorovat smrti? Já v to doufám, ale i tak stačí, že ukázala mně a mým dětem, že žádný člověk nedokáže zničit všechno, že kořeny života nakonec odolají nepřízni časů.
Když jsem se obracel k odchodu, zazdálo se mi na chvíli, že se starý hostinec mně kvůli opozdil v zániku, dědeček sedí ve své proutěné židli tam vedle domovních dveří a šeptá: “Záleží na kořenech. Když tkvějí pevně v zemi, pak bouře strom dokáže jen ohnout. I člověk od nás ze Šumavy dokáže ukázat svou sílu, když přijde nečas.” Byly to však právě jen poryvy větru ve větvích a kolem schýleného kmene staré třešně, které jsem mylně považoval za tichý hlas svého děda.
Zdroj: Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 5, s. 10-11 Franz Randak, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích