STARÁ ŠUMAVA: Obrázky z domova od Karla Čapka

Motiv cestování sloužil Karlu Čapkovi v celém průběhu jeho rozmanité tvorby jako stálý zdroj inspirace pro jeho všestranné intelektuální zájmy. Tímto námětem se zabýval nejen jako spisovatel, ale také jako novinář a výtvarný umělec. Karel Čapek byl suverenní vypravěč příběhů, ale i znalec lidské povahy. Jedinec byl pro něj součástí vyššího celku, člověkem vřazeným do společnosti. Na srdci ležel Karlu Čapkovi osud světa a zejména našeho národa uprostřed Evropy. Tomu věnoval i podstatnou část své publicistiky.

Zastávka….Prostě napadne tě to zčistajasna, a ty vyskočíš z hekajícího vláčku ve staničce, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat; není tu nic, jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a kousek dál bílý dům; a jelikož na Šumavě v každém domě je hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda. Pak tam teče Vltava, nevím, zda Teplá nebo Studená; sáhl jsem si na ni, zdá se spíše studená. Teď tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatímco hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít.

Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicím a všemu na světě; a co se mechu týče, ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, moje mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa;na poli pracují lidé a plnou hubou převalují těžkou horáckou němčinu, mají ohromné dřeváky a v pravém uchu mosazný cvoček. Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama.

Od té doby jsem viděl pravý prales, ten pod Boubínem. Je to jen kousek rezervace, takový, jak se říká, přírodní park; člověk by skoro čekal, že tu budou tabulky s nápisy “Netrhejte stromů” nebo “Nešlapej po padlých velikánech, cítí jako ty”. Tedy takový prales se skládá hlavně ze stromů víceméně vyvrácených; je tam mokro, teče to jako houba a leží tam pně ve všech stupních rozkladu, takže nemůžeš vpřed ani vzad. Je to necháno na ukázku, jaký děsný nepořádek nadělá příroda, je-li nechána sama sobě.Člověk sice nad tím žasne, ale pak je rád, když putuje na Lenoru pořádnými lesy; cítí s nimi jaksi víc solidarity. Körbrův Průvodce sice praví, že tam za těmi větvemi “spí Šípková Růženka svůj sen staletý”, ale já ji tam nezastihl; buď bylo na ni příliš chladno, nebo má v pondělí volno.

Na Zlaté stezce. Prachatice jsou nesporně chátrající město; od té doby, co se po Zlaté stezce přestala vozit z Pasova sůl, nemohou se jaksi vzpamatovat. Máte-li dost odhodlanosti a trpělivosti, jeďte tam vlakem; jinak je lépe jít tam odněkud pěšky. Tedy je to tu staré a ošumělé, ale kdysi to bylo celé pomalované sgrafity a freskami; i tady bylo panství Rožmberků, kteří si patrně libovali v polychromii. Staří prachatičtí měšťané pokryli celou radnici malbami a nápisy; zrovna uprostřed fronty je chlap, má v hubě větev a meč, na prsou lví hlavu, jednu tlapu medvědí a z dlaně sype peníze: nikdo neví, co to znamená. Pak tam jsou malovány všelijaké soudní scény;

Prachatičtí si zřejmě potrpěli na vykonávání spravedlnosti a proto tu jsou zobrazeny výkony Šalomounovy a pro zvláštní uspokojení počestných lidí výjev, jak jsou dva provinilci zaživa stahováni z kůže. Latinské nápisy velebí občanské ctnosti a správu obce, a jeden český nápis se končí klasickým dvojverším:
Práwo pawuczynie se przirownáwá,
gijž brauk prorazý, musska wnij zústáwá.

Tak je pomalován i starý pivovar a řada jiných ctihodných domů; mnoho maleb už zašlo, a zašel i tajemný nápis na kostele: “Quam cito transit tumana loje.” Ano, lidská sláva polní tráva. Na kostelních vratech je viděti rány husitských seker a kopí, a je tam v levé lodi i příšerná kobka, v níž prý husité upálili pětaosmdesát prachatických katolíků; ti chtěli utéci oknem, ale jenom ohnuli mříže, kteréžto jsou tam doposud. Já tam vlezl; byl tam kaplan, kostelník a všelijaké kostelní haraburdí. Vedle kostela je prastará škola, do které prý chodil Jan Hus a dokonce i Žižka. Městečko je dosud uzavřeno hradbami jako tehdy; a jako tehdy svážejí se soumrakem krávy seno prachatických sedlačících měšťanů, zatímco soumarský zvon oplakává bývalou slávu Zlaté stezky.

Nyní místo soumarů jezdí údolím Volyňky volarská dráha o jediném vagonku a s lokomotivou, která na každé stanici nabírá vodu a uhlí, aby dojela do druhé. Posléze dojede i do Volar; to je podivné město, kam kdysi nasadili Tyroláky, a ti si postavili tyrolské dřevěné město s tyrolskými nízkými střechami a kameny na nich a alpskými lukami dokola a s volarským jazykem, který se někdy podobá němčině. Pohříchu část Volar kdysi vyhořela; ale i tak Volaráci zůstali Volaráky, jako by žili na ostrově, a Volaračky se nikdy nevyvdají z Volar, aby neroznesly volarské jmění do světa. Volary neměly zastoupení na mírové konferenci; Volary by měly být volarským státem.

Zdroj: Karel Čapek Lidové noviny 27. 9. 1925

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora