STARÁ ŠUMAVA: Putování s Karlem Čapkem

Korespondence K. Čapka cesty po Šumavě jeho ženě, herečce a spisovatelce O. Scheinpflugové.

(963) Český Krumlov. V úterý, dne ? 1. 9. 1925
Šťastně dorazil, vše viděl, spal 14 hodin, snědl 3 porce, našel
kapsu hřibů, celkem spokojen. Veliká lenost spojená s chutí ještě
něco vidět. Snad Vyšší Brod. Je tu mnoho pěkného. Vše v pořádku.
Těším se zase do Prahy.
Srdečně K Č

(964) Český Krumlov 2. 9. 1925. Středa
Dnes jsem zamokl. Je to divné, kde já jsem, tam prší. Přesto není
to dosud zlé. Pokusím se vzdorovat počasí a vydržet.
Srdečně zdraví K Č

(965) Český Krumlov 4. 9. 1925
Včera byl na celodenním výletu kočárem, ve Vyšším Brodě a
Rožmberku. Zítra opouští Krumlov a jede dál, někam na Lenoru,
kde jsou ty pravé lesy. Ale to už je začátek návratu. Jinak vše v
pořádku, pěkný chladný čas, nálada obstojná.
Se srdečným pozdravem K Č

(966) Prachatice na Šumavě 6. 9. 1925
Zas o stanici dál; je trochu zima na hříbky i na mne, následkem
čehož se asi dost brzo vrátím. Jinak zdráv, nyní už sám, a vidím
mnoho pěkného.
Srdečně zdraví K Č

(967) Lenora 7. IX. 1925
Tak už se vracím, neboť není mi možno déle mrznout. Ale hřiby
jsem našel, panečku! Přihlásím se ihned po návratu.
Se srdečným pozdravem K Č

Karel Čapek ve svém “cestopise” Obrázky z domova (kniha téhož názvu byla sestavena z jeho pozůstalosti, má motto z roku 1938 /tehdy na konec republiky i on skonal/ a vyšla poprvé v roce 1953, ačkoli sama “šumavská” pasáž s hlavním titulem Podle Vltavy, kterou tu ostatně pro názornost otiskujeme přiloženě celou, je datována letopočtem 1925) prožil cestu do Vyššího Brodu “vlastně” jako pomalou, dlouhou, starosvětskou a přece fascinující. Daly se při ní sbírat houby v lese při silnici a u Větrné bylo třeba dávat pozor, aby člověku neuletěl klobouk z hlavy. Umělecké poklady cisterciáckého kláštera Čapka nadchly jako významné historické dědictví. O lidech regionu Vyšší Brod a Rožmberk nad Vltavou píše, že se “živí dřívím, samým dřívím a senem”, z jejich “silné a zvláštní řeči” “nerozuměl ani slova” Čapek pozoroval charakter přírodní a kulturní krajiny, kterou vnímal jako osobitou, mnohdy dokonce cizí, resp. kterou z perspektivy česky mluvícího občana, žijícího navíc v hlavním městě Praze, tak vnímat musil.

Český Krumlov
Já nevím, kolikrát se tady Vltava kroutí; nežli projdeš městem, drže se co možná přímo, překročíš ji asi pětkrát a pokaždé se divíš, že je tak zlatohnědá a že má tak naspěch. Kolik má Krumlov obyvatel, to také nevím, ale hospod má čtyřiatřicet, tři kostely, jeden zámek, ale zato veliký, dvě brány s velikou silou památek; vlastně celé město je jediná historická památka, což trochu připomíná Sienu nebo Stirling nebo jiná slavná místa. Tak tedy jsou tu staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, oblouky, ochozy, cimbuří, sgrafita, fresky, schody, nahoru a dolů, balustrády, kašny, sloupy, patníky, kouty, trámy, mázhausy, podjezdy, historické dláždění, klikaté ulice, betlemy, vysoké střechy, gotický kostel, minoriti a všude červené rožmberské růže; kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu, ale ve starých předměstích, to už jsou jenom nízké domečky, rukou dosáhneš na střechu, v oknech geránie a nade dveřmi nápis; tady ještě žijí stará řemesla jako v patnáctém století.

Nade vším tady vévodí /opravdu vévodí, a to po vévodech Eggenberských/ tamhle nahoře zámek a hlavně věž, jedna z nejvěkovitějších věží, jaké jsem kdy viděl; řekl bych, že věže jsou česká specialita, protože nikde nemají takové divné báně, bachraté cibule, makovice, lucerny, přilepené věžičky a galerie a špičky jako u nás; každé staré české město má svou zvláštní věž, podle které se pozná, že tohle je Hradec a tohle Brno a tohle Budějovice a tohle Český Krumlov.

Co se zámku týče, je celý pomalovaný a potažený freskami vnitř i zevně; ale ze všeho nejlepší je barokní knížecí divadélko, ve kterém ještě visí staré dekorace; mohla by tam v tu chvíli strašit nějaká taliánka. Zdrojánská opera z osmnáctého století, ale nestraší, protože se tu nesmí z bezpečnostních důvodů hrát. Pak tam je letohrádek Bellaria s takovými žertovnými schody na prsou, a spousta jiných barokních věcí; za tři koruny je toho ažaž.

Cesta do Vyššího Brodu a Rožmberku
Vlastně by se tam mělo jet formanským vozem; člověk by podle cesty sbíral houby, a když to nahoře v Nesselbachu příliš fičí, vlezl by pod plachtu a díval by se na vážné, nespěchající zadky koní, jež zachovaly svou starosvětskou formu jako celý ten starý kraj. Cesta by trvala skoro celý den, ale nakonec by se přece jen ukázal bílý klášter vyšebrodských cisterciáků, pěkný a mírný, uzavřený jako městečko, kde je vše: lékárna i pivovar i knihovna i museum i kravín a hlavně ticho, ticho, které už je samo o sobě jakási pobožnost, člověče bezbožný. A v té knihovně je snad padesát tisíc svazků v bílé kůži sviňské a hnědé usní hovězí; knihy trochu obstarožní, většinou latina, samé osmnácté století, jako celý ten klášter s rokokovými dvory a freskami. A v obrazárně mají největší poklad, tajemné obrazy vyšebrodského mistra, podivný výkvět české gotiky, kterému se říká jihočeská škola a který se svou zádumčivou a čistotnou urozeností je trochu zázrakem v naší těžké a selské zemi. Bůh sám ví, kde se tohle vzalo; ale i to je zázrak, že se to uchovalo v bezúhonné neporušenosti u nás, v zemi tolikerého zničení. Ještě gotická křížová chodba a kapitulní síň jsou kousek staré slávy vyšebrodské, a jihočeská Madona v klausuře kostela; ale ty obrazy mluví o duchu, který mnoho viděl a pak se snad uzavřel v teskné a přísné čistotě; člověk příliš jemný a osamělý.

Lid se tu živí dřívím, samým dřívím a senem; řídké vesnice a stará městečka, jako třeba Rožmberk s rožmberským hradem a bukvojským zámečkem. Na hradě je mnoho starých řezaných skříní a stolů a seslí, zbroje a popravčí meče, dubové stropy a spousta starých portrétů; je tu i Bílá paní s uslzenýma očima a dlouhým nosem, o níž kastelán říká, že tu strašívá; na Jindřichově Hradci straší také, rovněž v Třeboni a na Krumlově; na svůj věk je to zřejmě dosti pohyblivá dáma. Mimo to jsou tu i mučidla, džbány, staré zámky a památky bujného poreformačního katolicismu, jako třeba karty v podobě breviáře a krucifixy a mnoho jiných starých věcí. A pak pořád dál a dál Vltava, úzké a klikaté údolí se silnou zlatou a černou řekou.

Zdroj: 20. září 1925, když publikoval Karel Čapek v Lidových novinách první ze dvou textů Podle Vltavy, věnovaný Českému Krumlovu, Vyššímu Brodu a Rožmberku. Text dopisů vychází z díla Korespondence II. tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Korespondence II. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 520 s. Spisy, sv. 23.).

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora