STARÁ ŠUMAVA: Vyznání Stifterovu lesu
Můj pohled byl celá ta léta upřen vlastně jen na dílo lidských rukou a nádhernou přírodu šumavské krajiny jsem vnímal jaksi stranou plachými smysly roztržitého badatele. Až před několika roky obohatilo mou tvůrčí práci okamžité rozhodnutí zachytit i Stifterův les – na němž jako by neutkvěla stopa člověka – kresbou pro budoucnost. Jako blesk mne zasáhla ta myšlenka při listování mými papíry, když jsem v nich četl zaznamenánu větu: “… tu jsem náhle poznenáhlu uslyšel hovor lesa” a “život lesa, který se dere vzhůru za světlem, protiřečí pocitu zkázy!”
Když tak procházím křížem krážem mou Šumavou sám jen se svým skicářem, naplní mne vždycky i mne zbožná úcta před “tím velkým Sadařem, jehož jako bych snad měl každou chvíli zahlédnout mezi stromy na pouti Jeho lesem”. Jsem jako spoután oním zákonem, který vedl životem autora těchto slov: “Mlčky působíme – aniž bychom tak viděli sami sebe – každý po dědičných silách svého druhu; jsme a zůstáváme jedinou podstatou, jíž právo celku spojuje s právem jednotlivé části…”
Tak putuji s pohnutou duší Stifterovým lesem a spatřuji na něm nepovolný zápas stáří s jeho trudnomyslným návratem do klína Matky Země; opovážlivou odvahu a životaschopnou sebedůvěru tryskajícího mládí; ošlehané skaliny vrcholů, povlovně něžné linie horských hřebenů nořící se z “hemžení mocných kamenných hřbetů a šíjí až k té nejzazší mezi obzoru, svědčící o úctyhodném stáří celé té krajiny; – to všechno prochvívalo mé nitro, otevíralo smysly a vtisklo mi do rukou kreslířské náčiní, abych se hluboce uchvácen alespoň pokusil zapsat, co mi to všechno chce povědět:
Ten smrk v plné síle, jehož větvoví se tak nádherně prostírá na vzduchu a světle, mi říká: ‘Na mohutném kmeni má každá větev a výhonek svůj úkol a smysl, stejně jako ho mají údy zdravého lidského společenství.’ Tady jsou i ti nejstarší stromoví obři a mnohý už padlý lesní kmen stále ještě v nejvyšší vůli po životě činnou součástí celku; právě v tom úporném zápase je jejich velikost; je na nich vidět, jak těžko je jim – jako i nám často – se ještě prosadit. Sukovitý kmen s rozrytými kořeny svědčí tu o tom, že odvážný a sebejistý jedinec může obstát i na předsunutém postu, jen dokáže-li si poradit se zdejší tvrdou půdou! I pod nelítostným náporem zlých zim zůstávají silní zpříma a nabádají nás vytrvat a zůstat jako oni. Ze zdravého kořene zlomeného starého stromu tu vyráží vzhůru čtvero opovážlivých mladých kmínků v jediném vespolném úkolu. Tam opodál spí – i ve smrti krásní přemožení lesní velikáni a šeptají mi: ‘Poutníku, také my mrtví sloužíme životu, jenž nepřestává trvat ani na vrcholu pomíjení!’ Takový musí být už asi pořádek světa, že jedno nachází život v tom druhém.”
Mládí se už hlásí o své právo. Často vstupuje do společenství na půdě životu málo příznivé, není nijakou vzácností, že se dere nahoru z chumlu kořenů a změti kmenů svých padlých předků – a dokáže to! Dědičná vůle k životu zahlazuje mezery vzniklé odchodem otců; jejich místa budou obsazena znovu – a také uhájena pro budoucnost!
I horské slatě dobudou vahou a skromností své osobnosti. Skaliny a horské vody je povedou od pokorného pochopení celé minulosti Země skrze pouhou píď jediné pozemské existence až ke splynutí s odvěkou existencí celku, až k víře ve vítězství houževnaté síly odporu a útočícího mládí!
Se Stifterem svědčím: “Obcoval jsem s přírodou a své srdce jsem uvykl její řeči … jak jen miluji tu řeč …” ” … vždy víc a víc čistého svědomí si odnáším odtud z lesa domů s sebou.”
Veden Stifterovým slovem nacházím v projevech životních sil jeho lesa vždy a vždy znova obraz lidového živlu, obraz mých Šumavanů. Tak se mi jevil a bude jevit – po často jen letmém přehlédnutí práce v lese načrtnuté – každý list mé vlastní kresby doma v osamělém a šťastném zevrubném pohledu na něj vždy jen pouhým ztvárněním jedné jediné myšlenky: totiž les a jeho lid.
A když spatřím vcelku záznamy svého trvalého rozhovoru s lesem, není v těch skicách nic ze skličující zkázy, ale – s radostí v srdci to tak alespoň cítím – jenom ta vznešená velebnost života, jenom zjasněný základ trvání mého německého lidu!
A připojuji-li pak ke svým listům písemné poznámky, které se týkají obojího, přírody i lidského živlu vždy zároveň, klade si mé vyznání Stifterovu lesu jediný cíl: otevřít vnitřní zrak pozorovatelův. Je to právě Stifter, kdo by měl promluvit k vnukům svým i našim, pokud v mých – v nejhlubší pokoře a obdivu tvořených – kresbách dokážou najít tu hluboce niternou vazbu jejich dvojí stránky.
Zdroj: Der Ackermann aus Böhmen, 1938, č. 8 FRIEDRICH BLUMENTRITT, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora