STARÁ ŠUMAVA: Dožínková slavnost
Poděkování o dožínkách
Po polních cestách vozy rachotěj,
pod ourodou jen praskaj loukotě.
Vydařily se zase letos žně,
děkujeme ti, Bože, upřimně.
Za slunce, dešť i každou hodinu,
za starosti děkujem, za dřinu.
Rač nám jen za rok stejnou sílu dát
a ke žnim jako letos požehnat.
Dožínky (také obžínky, dožatá) je slavnost na ukončení žní. V mnoha evropských i mimoevropských zemích má dodnes náboženský charakter, v Československu jej ztratila ve 20. století, když byla využívána k politickým účelům. Později, v době završené kolektivizace, byly dožínky dobovým jazykem „oslavou úspěchů socialistického zemědělství“ A všeobecně oblíbenou slavnost rádi využívají i dnešní politici.
Pro mnohé naše předky dožínky znamenaly konec období nouze a přechod k dočasnému nadbytku potravy. Pro mnohé národy byl tak tento čas považován za začátek nového roku. Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Před vraty hospodářství se povoz s průvodem zastavil a žnečka nesoucí dožínkový věnec zvolala:
Panímámo zlatá, otvírejte vrata,
neseme Vám věnec ze samého zlata!
Se srdečným přáním a vážným vinšováním
vstoupily jsme do příbytku Vašeho.
Pantáto a panímámo, to Vám vinšujem,
aby Vás Bůh ještě mnohá léta,
ve zdraví a čerstvosti zachovati ráčil,
tak abyste ku potěšení a oblažení
ještě hodně hojnech žní požívati mohli.
Místo slavnosti, kterým bylo obyčejně prostranství před místním hostincem, v němž samotná slavnost probíhala, předstoupil jeden z mládenců se svou družičkou před pantátu a jeho panímámu a oznámili jim, že jejich lidé všechno obilí požali, uložili do stodoly a tak žně šťastně skončily. Úroda byla dobrá, bůh jim hojně požehnal a sv. Petr popřál dobrého počasí bez dešťů. Poté mládenec podal hospodáři věnec upletený ze všech druhů pěstovaného obilí a polního kvítí a družička podala panímámě krásnou kytici květin. Pantáta za dary velice poděkoval a daroval chase sud piva. Panímáma také poděkovala a chase podala vrchovatý košík koláčů, které si mezi sebou účastníci slavnosti rozdělili.
Následně se všeobecného veselí a vinšování dobrého zdravíčka hospodáři a jeho manželce odcházela první družička k sólovému tanci s hospodářem, stejně jako první mládenec k tanci s hospodyní. Chasa se chopila za ruce a udělali kolem nich velké kolo. Během tance se vystřídala i ostatní chasa a nakonec vyzvedli hospodářský pár a na ramenou je odnesli k hodovnímu stolu.
Uznalý hospodář neváhal a obdaroval chasu penězi a panímáma nabídla chase občerstvení.Někde pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní. Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel.
Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí. Za každou sklizeň je i dnes důležité poděkovat – zemi, přírodě, ale i všem, kteří se na ní podíleli.
Zdroj: České tradice, Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, š. 10, s. 482 Rosa Tahedlová autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora