STARÁ ŠUMAVA: Samota Buzošná (Riesenbach)
Místo, kam vás dnes vezmu, je tak nějak samoty ztělesněním. A přesto, stačí jen trochu jiný úhel pohledu a samota se promění v požehnání. Požehnání ticha, ptačího zpěvu, rozvitých jarních květů a šumící vody ještě mladé Losenice, poklad perlami kapek ozdobených lístků a výrazných, stále ještě jasně zřetelných stop dávné minulosti. Mohl bych tímhle kouskem, zdánlivě opuštěné země, chodit týdny a měsíce a stále by bylo co objevovat..
V údolích a teď už i na lukách před chvilkou ještě slunných, šero jest, to jak mračna temná nebem sem se valí. První blesk krajinu ozářil a hned hrom duní a mezi kopci se rozléhá. Bouře bývají tu znenadání a velmi silné… Snad jakoby byl právě pro bouři, posvátný Obří Hrad Kelty zde vystavěn, neb po životu lidí v něm sebemenší stopa není… a tak ona dodnes sem se po tisíciletí vrací…
Nedaleko Kašperských Hor a ještě blíže obci Červená kdys stávala na říčce Losenice osada jménem Buzošná. Dnes převážně lesem údolním je zarostlá, avšak ještě z dvou velkých stavení vysoké zdi ke korunám se zdvihají. Ale i mezi kořeny, v zemi černé, stopy po staré osadě tu jsou. Dvě klenutá sklepení, jedno velké se vstupem bočním, druhé menší, s pavučinou stříbrnou. A ty zdi vysoké, až k patru třetímu sahají a v nich spousty oken a portálů. Nedaleko proti proudu, od úpatí po vrchol, kamenné moře rozlehlé se rozprostírá. Strmé, z balvanů velikých, beze stromů, bez květin. A v hladině toho moře, snad zrcadlí se, pověstný Obří Hrad, jenž na vrcholu kopce protějšího od dob Keltů krajinu zdejší přísně střeží a bouře ze všech stran k sobě láká. A když mračna hromová zas se rozestoupí a slunce paprsky až k oné říčce pronikne, rozzáří se, neb vody zdejší zlatonosné jsou.
Buzošná, německy Riesenbach, nebo také Biesenbach, je zaniklá osada geograficky spadající do okresu Klatovy, ležící v údolí Losenice mezi Červenou a Popelnou. V osadě stávalo několik budov, včetně mlýna s lednicí, hydroelektrárna, pila a brusírna. Koncem 19. století Jan Vrhel, želízkář na Riesenbachu, nabízel želízka do hoblíků, cylindry (ochranná pouzdra na sirky) a jiné výrobky, které dodával tehdejší sirkárně Samuela Kohna v Horažďovicích. Nejspíše se zde ale nevyráběly přímo sirky, ale suroviny a polotovary pro další sirkařské zpracování a využití.
Také máme ještě pověst – Rusalčí chléb: Z Popelné šly nějaké ženy do Kašperských Hor. Na mostku u Buzošné náhle slyšely povědomý zvuk, jako když někdo vyškrabuje pekařskou díž. Jedna jen tak pobaveně zavolala: ,,Vypadá to, že někdo pod mostem peče chléb. Chtěla bych také jeden!“ Pak šly všechny dál a na příhodu zapomněly. Při zpáteční cestě zpozorovaly na mostku ležící čerstvě upečený bochník. Ta, která si o něj tak neomaleně řekla, dostala strach. Kdyby si dar nevzala, svolala by na sebe jistě nějaké vodní prokletí. Když chléb zvedne, třeba se promění v něco nebezpečného. Na domluvu ostatních přece jen bochník zvedla a radši pěkně poděkovala: ,,Zaplať Pán Bůh!“ Když došla domů, zvědavě chléb nakrojila. A podivte, byl to ten nejvoňavější a nejbělejší chléb, co viděla.
Dávná tajemství, krása nekonečných lesů, ticho přerušované jen zpěvem ptáků či sotva slyšitelným šepotem padajících vloček sněhu, lístky jarních květů, uprostřed temných údolí, stopy života dodnes dýchající a hovořící k otevřené mysli, neb nikdy neutichající šumot mladé Losenice, jež proráží si cestu mezi kameny na dně údolí, to vše je a není samota, to vše je a není smutek i radost, to vše je stále ještě, čistá a ryzí Šumava…
Zdroj: Stachovský rukopis, b. v. Krajiny památné
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora