STARÁ ŠUMAVA: Z prázdnin Bedřicha Smetany

(Z vyprávění kapelníka Mořice Angera)

Bylo to roku 1867. Bedřich Smetana byl kapelníkem, já prvním houslistou v orchestru prozatímního divadla. Nevím a nedovedu ovšem ani povědět, jak se to stalo, že Smetana ke mně přilnul a že velmi často a rád se mnou chodíval.

Na Smetanu mám celou řadu miloučkých a pěkných vzpomínek. Nejraději vzpomínám na delší výlet do Sušice, do čarovně krásného, divoce romantického jejího okolí. Musím napřed povědět, jak se přihodilo, že mistr Smetana se dostal do Sušice. otec můj býval tam dlouhá léta poštmistrem.

V to dobu, o které vypravuji, chodívali jsme se Smetanou do restaurace „u Ježíška“ ve Spálené ulici. Scházívala se tam zajímavá společnost, která svým temperamentem i svými zkušenostmi vévodil Josef Jiří Kolát, v náš kruh pravidelně přicházel pěvec lev, Pivoda, Čeněk Bubeníček, referent Ulm, dr. Ludvík Procházka a mnozí herci a zpěváci. Chtěl jsem jednou společnost a hlavně Smetanu příjemně překvapiti. Mluvilo se o pstruzích a pozoroval jsem, že Smetana pravých českých pstruhů vůbec nejedl. Dopsal jsem domů a brzy na to přišla vydatná zásilka pstruhů.

Pamatuji se velmi na tento večer. Společnost byla v rozjařené náladě a hezky dlouho pobyla pohromadě. Smetana přisedl si ke mně – vyptával se se živým zájmem na můj rodný kraj. Líčil jsem s opravdovým nadšením krásu mého kraje a mnoho jsem mu vypravoval o prosté jadrné povaze lidu. To víte, jak to bývá, když najdete vnímavého a ochotného posluchače, jenž se nenudí, když spustíte hymny na svoje rodné hnízdo. Smetana seděl vedle mě a pozorně poslouchal. Vylíčil jsem mu budovu naší pošty a pověděl mu sta a sta drobinkých detailů ze života sušických občanů. Rozjařoval jsem se stále víc a více. viděl jsem, že Smetana hovoru sousedů nevěnuje žádné pozornosti a že velice roztržitě odpovídal, když se ho někdo na něco otázal.
„Perlou našeho kraje je kout, kde Křemelná s Vydrou zlatonosnou Otavu rodí,“ se zápalem chlubil jsem se pohádkovou touto partií… „pane kapelníku, tam by se vám jistě velice zalíbilo. Tam jsou zákoutí tak úchvatně romantická, že by kterékoli z nich mohlo býti prospektem do Čarostřelce. Sta a sta vodopádů, balvany jako chalupy, voda hučí, že vlastního slova neslyšíš a všude velebno jako v kostele. Dole pod stokem potoků mají Bubeníčkovi vilu. Je to staré, dřevěné stavení, ale právě proto roztomilé a půvabné. Z okna se vykloníte a můžete si nabrati ze studánky jako křišťál čistou vodu. A což pak kdybyste viděl, jak se vory plaví. To je podívaná. Jde to s vrchu dolů, po balvanech a vor letí jako střela. Než se spustí v nejnebezpečnější místa, dřevaři pokleknou na voru, sepnou ruce a modlí se. Doktor Rieger, jenž jako referent zemského výboru v záležitosti upravení našich vod tu delší dobu prodléval, jel jednou s nimi krkolomnou tuto plavbu prodělal.
Mluvil jsem tenkráte dobré dvě hodiny. Společnost přestal se baviti a poslouchal také moje nadšené výklady. Smetana ani jednou mne nevyrušil. Pozoroval jsem, že moje líčení učinilo na něho hluboký dojem. Když ho v noci doprovázel k domovu, pozval jsem ho, aby si k nám šel troch oddechnout.

Smetana se chvíli rozmýšlel a pak řekl: „To by mohlo býti… mám divadelní prázdniny před sebou a já už dávno toužím, vidět takový kraj a prožít v něm několik dní.“ To víte, že jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Smetana se na výlet těšil jako dítě. Ihned jsem ovšem psal domů radostnou zprávu, že se mnou přijede Smetana. jeli jsme do Sušice rozjařeni a nadšeni jako studenti na vakace. Naši ovšem se náležitě o to postarali, aby celá Sušice se o tom dověděla, jaká vzácný host přijede.

A teď vám povím několik zajímavých podrobností o Smetanovi, které myslím že jsou naprosto neznámy. Víte, jak to na venku chodí. Pošta byla střediskem a tepnou maloměstského života sušického. Sotva že jsme se posadili, už mně bylo našeptáváno, že ty a ty rodiny si horoucně přejí, abychom jim prokázali tu poctu a přišli k nim se Smetanou na návštěvu. Pověděl jsem to Smetanovi; usmál se a řekl: „Proč pak ne… půjdeme… to může býti dosti zajímavé.“

Bylo ohlášeno asi deset rodin, které nás čekaly a jimž jsme nemohli kvůli našim lidem odříci. Smetana si pohostinství naše draze zaplatil. kamkoli jsem přišli, všude na něho přišla buď paní nebo pán s prosbou, aby jim zahrál na piano. Lidičky, Smetana hrál na nástrojích, na nichž jistě jaktěživ nekoncertoval. Bylo mně ho až líto, když k takové nějaké arše usedl. Zrovna ho zamrazilo po celém těle, když první tóny slyšel… ale hrál… hrál trpělivě , a hrál někdy celou hodinu. Pak přišla nějaká produkce… zpíval paní – zpíval slečinky… a Smetana trpělivě poslouchal, pochvaloval a tak to chodilo několik dní za sebou. Sám jsem se tomu divil a sám jsem nad tím, žasl. Když jsem mu řekl, že obdivuji jeho trpělivost, řekl: „Inu… slast to není pro mne žádná – ale pozorujte přece, že se k tomu nikterak nenudím. jsou to srdeční, upřímní a roztomilí lidé. Okřívám mezi nimi, výborně se s nimi bavím, nikde jinde jsem se ještě tolik nezasmál, jako zde… proč bych jim tedy neudělal něco kvůli? nezažil jsem nikdy v životě něco podobného, všechno je to pro mne novinkou, já se při tom skvostně bavím a to je to hlavní.“

Spadl mně ovšem kámen se srdce. Přišly ale na Smetanu zkoušky ještě větší. Na Vodelenku pod Svatoborem pořádali studenti výlet. Smetana dělal pravé divy. Zúčastnil se všech porad, chodil do schůzí, poslouchal nekonečné výklady a porady o pranepatrných přípravách, a na výlet se nesmírně těšil. K večeru si mládež vzpomněla, že by si ráda zatančila. Vyšlo najevo, že mají ve výletním místě piano. Inu, piano se tomu říkalo, ale piano to vlastně ani nebylo. najednou slyším, že se hraje na piano. přiběhnu do sálu a vidím Smetanu v nejtužší práci. hrál… oči mu přitom jen svítila a obličej zářil. Mládež tancovala jako divá. Smetana hrál trpělivě, díval se na tančící páry a říkal: „To je podívaná… jen se podívejte na ta stvoření, jak se mají k světu…“
Pozoroval jsem, že se děvčata o něco radí. Nejkrásnější děvuška přistoupila ke Smetanovi, a poprosila ho, aby si s ní zatančil. Smetana vyskočil, já přisedl k pianu. Smetana se dal do tance. Měl sólo a tančil jako baletní mistr. Já už jsem u piána zamrzl. Smetana už se k němu nevrátil. tančil jako junák, znamenitě se bavil, s páry k pianu chodil a poroučel si, co mám hrát.

Když jsme hodně pozdě, vlastně k ránu, přišli do ložnice, povídá Smetana: „Do smrti nezapomenu na dnešní den. Všechny starosti a všechny trampoty se mě spadly. Tak jsem se ještě, co jsem živ, nepobavil.“
Že na mistra pobyt v Sušici učinil hluboký a nesmazatelný dojem, toho dokladem, že ne chvíle ty často a často vzpomínal. Často a často mně o nich vypravovával a když už duševně i tělesně chřadl, najednou ke mně řekl: „Pamatujete se na ten výlet…? Pamatujete se, jak jsem jim hrál na piano a jak pro mne přišla ta krásná děvuška?“

Veliký a nezapomenutelný dojem učinil na Smetanu náš výlet na Čeňkovu pilu v Hirschenstejně, tam kde Křemelná s Vydrou se spojuje. Tam vznikla první myšlenka, tam zrodil se jeho velebná symfonická báseň Vltava. Slyšel tu milou a poetickou píseň dvou toků, zůstal tu státi v zadumání, posadil se a dlouho tu seděl jako u vytržení. Smetana díval se do čarovně krásného kraje, viděl stok potoků, sledoval Otavu, v duchu za ní spěl až tam, kde s Vltavou se snoubí – a v duši jeho zazvonily první akordy dvou motivů, jež se spojují a zesilují, a jež potom rostou a zmohutní a grandiosní tok melodický.

Stáli jsme s dr. Ludvíkem Procházkou a Čeňkem Bubeníčkem opodál a mistra jsme nevyrušovali. Procházka byl tehdy vychovatelem v rodině Bubeníčkově. Neměli o tom ani tušení, že jsme v Sušici. Byli už několik dní v Hirschenstejně a dozvěděli se, že Smetana je hostem na poště. Přišli nás pozvat a my ovšem s radostí vydali se s nimi do jejich zákoutí. Přišli jsme tam zrovna v dobu, kdy se po srázných nádržkách plavily vory. Po tom ovšem není tam už ani stopy.

Na dřevaře byla zajímavá a originální podívaná. Vory bylo nutno s výšiny splaviti po kamenném srázu z Vydry do Otavy. K tomu cíli bylo na Vydře bezprostředně před stokem jejím s Otavou zvláštní zařízení. byly tu tři nádržky nad sebou. Vory bylo možno dostati dolů jenom tehdy, když bylo v potoku alespoň tolik vody, aby nádržky se naplnily. Ve všech třech nádržkách bylo plno dříví. poslední, nejdolejší z nich byla jak pochopitelno nejvíce zavodněna. Vory byly v ní seřazeny a čekaly na okamžik, až dřevaři vytáhnou jehly, jimiž voda v nádržce byla zachycována. Mezi tímto primitivním stavidlem a řečištěm Otavy byla skalnatá, svahovitá prostora, kterou učinila splavnou pro vory právě ta voda, jež se vyhrnula z nádržky.

V tu chvíli, když se stavidlo odstraňovalo, poklekli dřevaři na vorech a modlili se. v několika minutách na to vyhrnula se voda a s ní vory, které šipkou proletěly po skalnatém svahu. Vory doletěly do Otavy a zastavily se, poněvadž proud a vody na další dopravu nestačila. nyní zatloukly se zase jehly, otevřelo se stavidlo nádržky prostřední, poslední nádržka se zase naplnila vodou a vory, a nyní se vše opakovalo. Smetana se díval na dílo toto s neobyčejným zájmem, by mohu říci, že zrovna s nadšením. Když viděl, jak vory uhánějí po skalách dolů k Otavě, div se za nimi nerozběhl.

„Hned bych jel s nimi,“ zatoužil a touhyplně sledoval divý let. „To se může stát“, řekli jsme a hned jsme dřevařům oznámili naše přání. Junáci nám na jednom voru zbudovali sedátko, něco jako trůn, abychom se zbytečně nepomáčeli. Na Smetanu byla v tu chvíli zrovna božská podívaná. Mohu říci, že jsme ho nikdy v takovém radostném rozechvění neviděli. Šťastně a bez úrazu jsme projeli a dostali se až do Otavy. Voda z každé nádržky a první vory posunula o kus dále a tak se to opakovalo tak dlouho, až všechny zásoby kmenů byly dopraveny do splavnějšího řečiště. V Sušici se pak vory převazovaly, v Horažďovicích a v Písku naposledy.
Smetany byl tímto dobrodružstvím zrovna nadšen. Pak jsme zamířili na Čeňkovou pilu, kde některá z dam připadla na myšlenku, abychom jim v zahrádce my tři muzikanti zasadili tři stromy. Smetana ihned souhlasil, poslalo se pro stromky a dli jsem se do práce. Sazeničky ujaly se všechny tři… rostly, bujely – ale nejlíp dařilo se stromu, který zasadil mistr Smetana. Strom os Ludvíka Procházky i můj zůstaly za Smetanovým stromem pozadu, jenž je oba přerostl a nad oběma kraluje. Je nejdokonaleji vyvinut a je mohutnější. Jednou jsem se o tom Smetanovi zmínil. jen se pousmál, rozhovořil se a řekl: „To byly, příteli, moje nejšťastnější… moje nejveselejší chvíle. Už nikde a nikdy jsem se tak srdečně a tak upřímně nepobavil, jako tenkráte v té Sušici a u těch nádržek na Vydře.“

Ještě na jednu epizodku si Smetana rád a často vzpomínal – na premiéru „Prodané nevěsty“ v Plzni. 1869. Byl jsem tehdá kapelníkem páně Švandovy společnosti a nemusím snad ani připomínat, že jsem se svědomitě o to staral, abychom Smetanu příjemně překvapili. V opeře účinkovali tehdy pánové a dámy Hlaholu a kostýmy jsme si opatřili z okolních vesnic. byly tady naprosto originální a pravé. Smetana měl z tohoto nápadu ohromnou radost. V prvních řadách seděli sedláci a selky, od nichž kroje byly vypůjčeny. Na představení toto budu vzpomínati, co živ budu.

Smetana byl tak pohnut, že se mu až hlas v hrdle zadrhával. Po prvním jednání nahrnulo se všechno z hlediště na jeviště. bylo tu zejména veliké množství děvčat. Obklopila vám ta mladá a nadšená družina Smetanu, jedna z krasavic k němu přikročila, políbila ho… a teď nastala podívaná, které jsem ještě neviděl a které už nikdy neuvidím. Panenky div nám Smetanu tenkráte neuhubičkovaly.

„To bylo představení… říkával potom Smetana…“všechno to bylo z jednoho tělesa. Na jevišti i ve hledišti.“
„To bylo nejhezčí a nejsladší představení,“ říkali jsme Smetanovi a mistr se jen usmíval. Tolik hubiček a od takových hezoučkých ctitelkyň nedostal snad ani jediný český komponista…

Zdroj:  Záhadné příběhy a vzpomínky JUDr. R. J. Kronbauer V Praze, nakladatel J. Otto knihkupec 1904

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora