STARÁ ŠUMAVA: Letnice

Selské Letnice

Starý sedlák sezením unaven
a zvědav, jak si zrno letos stojí,
za Letnic, kdy je modrostříbrý den,
jde po mezích se pomaloučku projít.

Hledí tak, cosi mumlá pro sebe
a nad poli svatozář rozlévá se.
Lány jdou vlny stínů pod nebem,
to obilí mu kvete v plné kráse.

Usmívá se, je samý jas a svit
a klasy hoří kolem jeho tváře
a zlatým ohněm vidí Boha jít
a pokleknout pak uprostřed té záře.

V překrásném čase svatodušních svátků můžeme skutečně zaznamenat všude vládu a vanutí Ducha svatého – “Sešli Ducha svého a obnovíš tvář země.” Kolik jen zeleně, kolik květů v přírodě kolem! Vidíme, kterak země dýchá Božím požehnáním. V naplněných kostelích vzývají věřící Ducha Svatého, aby zahřál a rozzářil i jejich srdce. “Přijď, ó Bože svátostný!” Z nebeské nádhery sešli paprsek svého světla. My vyhnanci z domova jsme o těch velkých svátcích ve zcela zvláštním rozpoložení.

Sváteční radost nemůže být v nás tak skutečně horoucí, strašlivý osud na nás doléhá opravdu těžce, tísní nás všechny nesmírně. Stali jsme se o tolik chudší. “Utěšiteli opuštěných, osvěžení plné lahodnosti, přijď, ty přesladký příteli duší!” – Boží Duch nás musí sílit. Naše mysl zalétá v ten krásný čas znovu tam, kde jsme byli doma. Uloupili nám všechno, ale o domov v duši nás oloupit nemohou. Žije v naší duši zářivý a krásný, ozlacen sluncem, domov se svými horami a údolími, se všemi svými ročními obyčeji.

Tam v zelené Šumavě bývalo o letnicích tak nádherně. Zelenala se luka, zelenaly se lesy, zelenala se pole i horské výšiny. V přírodě se probouzelo všechno nanovo, i v lidech se probouzelo potěšení ze života. Zejména mládí překypovalo bujností a životní radost z něj přímo čišela. Chlapci tropili lecjakou neplechu. Ne nadarmo se noci soboty svatodušní říkalo i “Ruiniernacht” (tj. asi jako “kazisvětská”), kdy hrozilo na vsi všemu, co nebylo připevněno nýtem či přibito hřebíkem, že to bude někam zašantročeno, vozy rozebrány, dokonce vyneseny až na střechu a tak podobně.

Ve vsích se teprve o letnicích strojila májka. Chlapec vsadil své znejmilejší stuhami krásně vyšňořený stromek rovnou pod okno komůrky. Ráno na svatodušní neděli se každý snažil vypadnout z peřin co možná brzičko. Tomu, kdo vstával jako poslední, bylo snášet posměch ostatních.

Krásným zvykem bývala ve Volarech na pondělí svatodušní vycházka zvaná tu “Grünebenausgehen”. Hned s čerstvým ranním sluncem putovala mládež a s ní i mnozí starší, jejichž srdce zůstala dosud mladá, za zvuků znamenité hudební kapely k hoře Schreiner (dnes ovšem jen Bobík – pozn. překl.), tomu domovskému vrchu všech Volarských. Hlaholily hudební kousky a známé písně, všechno se radovalo. Pak se šlo zase zpátky dolů do města ke mši v děkanském kostele, kde hudba dala to nejlepší, co uměla, k poctě Ducha svatého.

Volary byly vůbec vždycky domovem přátel hudby a nebylo snad domu, kde by se nehrálo alespoň na nějaký hudební nástroj. Chrámová hudba byla skutečně příkladná a pověstná po celé Šumavě. I zpěv v kostele byl na potěšitelné úrovni. Mladí i staří zpívali při obou ranních bohoslužbách o nedělích a svátcích, zatímco při hrubé mši zazněl vždycky celý latinský text s úplným orchestrem. Měli jsme i vlastní kostelní zpěvník. Z těch mnoha dopisů, které od Volarských stále dostávám, hovoří vždy znova veliký stesk po tom krásném kostelním zpěvu a chrámové hudbě. Stesk po domově! Nic nás nesmí zdrtit, zbavit naděje a odvahy – “V únavě daruj klid, zchlaď žár, co stravuje, douškem úlevy, utěš toho, kdo tone v slzách.”

Kéž Boží Duch řídí děje světa tak, aby naše právo na vlast, jehož se nemůžeme nikdy zříci, došlo zase naplnění!

Těmito řádky bych rád pozdravil všechny Volarské i ostatní známé z celé Šumavy. Odvahu a hlavu vzhůru! Boží Duch Vám nedá zahynout!

V lidových zvycích i lidovém umění měl význam motiv ptáka – vlastně holubice Ducha svatého. K lidovým obyčejům tohoto období patřilo také obcházení polí a hranic obcí, čistění studánek a další projevy související s vodou a deštěm.

Poměrně svérázně slavili letnice lidé na Šumavě. Už několik týdnů předem tu čeledínové a pasáčci nacvičovali práskání dlouhými biči. Zprvu jednotlivě a pak sjednoceni ve dvoučtvrtečním a tříšestinovém taktu práskali biči dlouho do noci dokud nedosáhli v tomto umění mistrovství.

Svištění a rány bičem měly prý znázorňovat onen hukot a vítr, při kterém o prvních letnicích na apoštoly sestoupil Duch svatý. Někteří lidé však tvrdili, že práskáním biči se vyhánějí čarodějnice. Ty prý takový hluk nesnášejí a raději opustí zemi.

Pastevci před příchodem letnic zůstávali vzhůru celou noc, jen aby mohli hned za svítání vyhánět dobytek na pastvu. Opozdilci se vystavovali nebezpečí, že se stanou středem posměchu a získávali pro celý následující rok hanlivé přezdívky. Krávě, která vyšla ze stáje jako poslední se říkalo “Pfingstschwonz” (Letnicový ocásek). Podobně to neměl jednoduché ten, kdo o Božím hodu vstal jako poslední nebo dokonce zaspal.

K snídani bývala káva, koblihy nebo buchty. Všichni pak putovali na slavnou mši do kostela. Pokud cesta byla dlouhá a namáhavá, stavěli se mužští ještě v hospodě na housku, jedno či dvě piva. Při vyzvánění kostelních zvonů se však všichni zvedali, aby bohoslužbu nezmeškali. Zvláštní kostelní specialitu na hod boží svatodušní mívali v Knížecích Pláních. Součástí slavnostní mše svaté tu bývalo tradičně dlouhé kázání, které ovšem místní farář vždy uprostřed přerušoval tím, že si v klidu otevřel lahvičku se šňupavým tabákem, vydatně si šňupnul a následně hlasitě kýchnul. Na ten okamžik čekali snad všichni přítomní. Jako na povel se mezi nimi rozpoutalo všeobecné šňupání a pak kýchání, smrkání a kašlání do připravených čistých a vyžehlených kapesníků. Po chvíli pak vážným pohledem kněz shromáždění uklidnil, kázání dokončil a bohoslužba pokračovala důstojně dál jako obvykle.

V lidových zvycích letnic se často objevoval motiv ptáka, upomínající na holubici svatého Ducha. Staročeský zvyk “střílení ku ptáku”, který k nám přinesli němečtí kolonisté, však církev zavrhovala. Prý někdy už v 17. či 18. století se na Šumavu dostal z Bavorska zvláštní letnicový zvyk, nazývaný “zpěv vodního ptáka”. V noci před svatodušním pondělím se scházeli chlapci, kteří pásli dobytek. Ze svého středu zvolili předzpěváka – tzv. vodního ptáka. Ten podle pověsti býval slyšet, když zrovna pršelo. Totiž za svou lenost byl tento opeřenec údajně potrestán tím, že nesměl pít jinou vodu než dešťovou.

Chlapci vyčkali půlnoc a potom obcházeli usedlosti a před každou zpívali své zvláštní popěvky. Někde už na tyto letnicové koledníky čekaly dívky a hospodyně s připravenými vědry. Hned po dozpívání je polily od hlavy až k patě. Teprve pak mohli hoši vejít do domu, kde dostali něco sádla, mouky, vejce i mléko. Tak obešli celou ves a z výslužky si pak uspořádali hostinu.

Zdroj: Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 96-97 P. Franz Xaver Heidler, Leo Hans Mally Překlady a české texty Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Vladimír Horpeniak, – Muzeum Šumavy Kašperské Hory

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora