Z ARCHIVŮ A KRONIK: Vlčí máky, šarlatově červené šperky našich polí
Po dlouhé zimě nic nepotěší naše smysly tolik jako příroda v plném květu. Pojďte se vydat do míst, které se mohou pyšnit jedinečnou záplavou květinového kouzla.
Když se zjara z prvních poupátek rozvinou něžné, pestrobarevné květy do celé své krásy, je to pastva pro oči a pohlazení po duši. Tohle kouzelné období však bohužel netrvá příliš dlouho. Pokud se vám ale podaří být ve správný čas na správném místě, můžete si dosyta vychutnat podmanivou krásu rozkvetlých stromů, luk či polí.
Není ale nutné hned podnikat dlouhou cestu do vzdálených zemí. I kousek za prahem vašeho domova jistě čeká čarovná kvetoucí podívaná. Z českého herbáře z roku 1899 se čtenář dozví následující: „Mák vlčí (Papaver rhoeas), pěkná, ale na polích nemilá bylina. Celá rostlina má vůni nepříjemnou; šťávou z ní barví se lněné a vlněné látky červeně. […] Z máku připravuje se olej velmi dobrý. Mák potřebuje se k rozličným pokrmům. Makovice vařené ve vodě neb mléce dávají se dětem, by spaly, což mívá zlé následky.“
Na polích flanderských vlčí máky vlají
rudě mezi kříži, které znamenají,
za řadou řada, náš hrob; pod bání modravou
skřivani v letu dál trylkují s odvahou
byť dole vřava děl zpěv jejich sluchu tají.
My mrtvi jsme. Ač ještě včera tu v kraji
jsme živí viděli slunko vstát a jak barvy západu si hrají,
milovali jsme a milováni byli, teď pohřbeni jsme pod trávou
na polích flanderských.
Před nepřítelem vy nyní hleďte věc naši hájit:
my jsme kdo z rukou ochablých vám předávají
zápasu pochodeň; vysoko neste ji nad hlavou.
Nezachováte-li nám padlým věrnost svou
my spánku nedojdem, byť nadál vlčí máky zrají
na polích flanderských.
Kdo by neznal večerníček O makové panence, který vznikl podle námětu spisovatele Václava Čtvrtka. Sukýnka z červených korunních lístků, tělíčko z nezralé makovičky a černé vlásky symbolizující kartáček černých tyčinek v květu této krásné rostliny. Květy vlčího máku inspirovaly i řadu malířů a fotografů, protože jak samotný šarlatově červený květ, tak jejich záplava třeba v zanedbaném obilném poli poskytuje opravdu úchvatný pohled.
Vlčí mák patří k takzvaným pionýrským rostlinám, které jako první osidlují zničené a zdevastované oblasti, jako jsou bývalá staveniště, takzvaná rumiště a podobně. Díky nim se tato místa stávají opět obyvatelnými a vrací se do nich život. Vnášejí tak přirozený řád do chaosu vzniklého lidskou činností nebo přírodní katastrofou. Mák je zároveň i symbolem sebeobětování, protože krajinu, do které pomohl vrátit život, nakonec nevyhnutelně ovládnou silnější a vytrvalejší rostliny, které červené máky nenávratně vyženou.
V minulosti se věřilo, že přítomnost vlčího máku na poli zvýší kvalitu obilí. Býval proto spolu se symbolickou trochou zrní obětován bohyni Ceres. Ta byla podle pověsti často unavená a tak bůh spánku Somnus stvořil mák, aby jí přinesl odpočinek. Pro Římany byla semena máku pochutinou, Řekové zase jedli čerstvé lístky jako salát. Mák se rovněž používal jako symbol vzpomínky a to díky jeho schopnosti rychle pokrýt čerstvě narušenou půdu.
Lidové pověry tradovali, že semena vlčího máku zvyšují plodnost a přinášejí bohatství. Pokud se jeho semena přidají do pokrmu, přivolává lásku. Ačkoliv jde v tomto případě jen o lidové pověry, jisté léčivé účinky nelze vlčímu máku upřít. Dokonce ho kdysi hojně lidé využívaly jako příměs do dětských kašiček pro jejich lepší spánek či jako prostředek proti nespavosti. Květy jsou také často využívány ve farmacii a v potravinářství jako barvivo.
Korunní lístky máku vlčího se již od dávné minulosti využívaly na léčbu plicních chorob a jako uspávací prostředek, ve středomoří se z nich vyrábí také sirup. Listy jsou však mírně jedovaté a hospodářským zvířatům, která je pozřou, můžou způsobit zažívací potíže. Přítomné alkaloidy mírně tiší bolest a způsobují uklidnění, rhoeadin vyvolává křeče. Při předávkování se otrava projevuje zvracením, únavou, bolestí břicha, v těžších případech se dostavují křeče a bezvědomí. Mák vlčí byl v minulosti užíván jako náhražka opia.
Historie válčení vypráví, že právě na bojištích a na hrobech padlých jako symbol krve vždy vyraší rudé vlčí máky. Příroda to sama tak zařizuje, že vlčí máky kvetou v době, kdy ostatní rostliny v okolí již ne. Jejich semínka dlouho odpočívají v půdě, a právě půda na bojištích zbrázděných výbuchy, s přítomností vápence ze zdevastovaných budov, působí jako katalyzátor pro vyrašení rudých květů. Červený až rumělkový květ s tmavou skvrnou se v historii stal symbolem nového života, vyrůstal na hrobech vojáků, kteří padli zejména v tragických bojích 1. světové války.
Byliny máku spatřil vyrůstat z hrobů a zákopů také kanadský chirurg, podplukovník John McCrae, vojenský lékař. Protože ošetřoval mnoho zraněných a někteří svým zraněním podlehli, mezi nimi i jeho nejbližší kamarádi, zažíval velmi bolestivou situaci. Tehdy se nacházel v Evropě, na západní frontě ve Flandrech. Ač to dnes tak silně nevnímáme, vojenské ztráty během první světové války byly obrovské a týkaly se prakticky celého světa, protože v armádách tehdy ještě koloniálních mocností sloužili i poddaní, jejichž domovina byla tisíce mil vzdálena evropským zákopům. Však i seznamy našich padlých, z řad rakousko-uherské armády i čs. legií, nalezneme dosud skoro na každé návsi. Domů se už nevrátilo nejméně 150 000 Čechů.
Zdroj: báseň My nebudeme spát – John McCrae, Korbelář Jaroslav; Endris Zdeněk – Naše rostliny v lékařství, Avicenum, 1981
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora