STARÁ ŠUMAVA: O řeči české

Na počátku všech věcí prý bylo slovo, vyslovené Bohem: je v tom významný jinotaj. Žel, bohužel, ano, témuž Bohu žel – na konci všech věcí bude zřejmě zase slovo – slovo, pokažené, znehodnocené člověkem. Kéž bych byl jen zbytečným pesimistou, soudím-li, že se ta doba – dokonce za potlesku publika – blíží…

To, že náš jazyk psaný či mluvený hrubne, stále více se vzdaluje představě o kráse či dokonce libozvučnosti, ale i obecné srozumitelnosti a dalším hodnotám ctěným předcházejícími generacemi, je u prostého lidu obecně známé. Poněkud nesměle, či směle, bych se však zeptal: Jsou to opravdu, „ale opravdu“ ty pravé příčiny stavu české řeči? Nebudu se snažit o chytrost při hledání odpovědi, připomenu jen slova Karla Čapka: „Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu: každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě.“

Česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje…

Kdekterý žáček obecné školy se doví, co znamenal a znamená pro náš národ, pro jeho osobitost a její záchranu jazyk český v minulosti i nyní i pro budoucnost, jinými slovy, co nám dala naše mateřština, již jsme v posledních desítiletích vytříbili a vybrousili na úroveň nejkulturnějších jazyků světových. Měli bychom si tedy uvědomiti i druhou stranu tohoto účtu a pochopiti konečně, čím my jsme povinni jazyku českému. Především jistě aspoň úctou k jeho právu na čistotu v ústech i perech českých lidí. Komolit, mrzačit, ubíjet a tím zesměšňovat a tupit češtinu je zločin a velezrada na jednom z nejcennějších statků národa a jeho kultury.

Spisovná čeština se začala utvářet ve 12. století. Jejím základem se stalo středočeské nářečí, jímž se mluvilo v Praze a okolí. V prvním století své existence sloužila ovšem spisovná čeština pouze nepočetné vrstvě duchovenstva a šlechty. Přestože je Česká republika malinkatým státem, mluví se zde různými nářečími. Jedna věta se dá říci hned několika způsoby, a dokonce se může stát, že Čech Čechovi vůbec nemusí rozumět! Tradiční nářečí dnes pomalu zanikají, v aktivním hovoru se udržují mezi starší generací na venkově, mladší lidé je užívají jako svou „rodinnou mluvu“ při konverzaci se svými staršími příbuznými, v hovorech „o věcech denní potřeby“. Nepoeticky řečeno je dialekt nespisovný jazyk omezený teritoriálně.

Variace jazyka českého se utvářela v době, kdy lidé byli víceméně uzavřeni ve svých komunitách a téměř necestovali. Dnes tuto mluvu ovládají převážně jen nejstarší pamětníci a je otázka, jak dokážou odolat stávajícím globalizačním tlakům. Doufejme, že už je pryč doba, kdy se lidé za svůj dialekt styděli, protože pak by to bylo největší ohrožení, jaké si je možné představit.

Zdroj: CUŘÍN Fr.: Vývoj českého jazyka a dialektologie. Praha 1975, Karel Čapek – CHVÁLA ŘEČI ČESKÉ, Jaroslav O. Hruška, Na ochranu a povznesení jazyka českého. »České hovory«