STARÁ ŠUMAVA: Pašijové hry
Duchovní správa i nadále zůstávala v rukou cisterciáků. Právě s jejich působením je spojována zdejší nejstarší tradice lidových mystérií – her s náboženskou tematikou. Jednalo se o hry s náměty ze Starého zákona (Rajská hra – Paradiesspiel) i z Nového zákona (Hra o narození Krista – Christkindlspiel, Pastýřská hra – s podobenstvím o Dobrém pastýři – Hirtenspiel). Nejvýznamnější novozákonní téma – život, utrpení, smrt a vzkříšení Krista – pak bylo předmětem pašijových her.
Hry s náboženskou tematikou a zejména pašijové hry jsou velmi starým evropským jevem, spojeným se životem katolické církve. Kolébkou mystérií bylo Španělsko a Francie, odkud se hry rozšířily do dalších států Evropy. Původně byly hrány v kostelích, postupem času byly obohacovány o lidové prvky a přenášeny mimo chrámy. Jejich vývoj negativně poznamenávaly válečné události. V případě Hořic na Šumavě to byly například v 15. století husitské války.
Vliv na duchovní život lidí měla třicetiletá válka v 17. století. V evropském kontextu není bez zajímavosti, že právě v roce 1634, tedy v době rozsáhlého válečného konfliktu, jsou poprvé připomínány novodobé světoznámé pašijové hry v Oberammergau (Německo). Starodávná lidová mystéria nebyla na Šumavě spojena pouze s Hořicemi. Hrála se v řadě jiných míst v blízkém i vzdálenějším okolí. Do novější doby však přetrvala pouze v Hořicích. Lidové duchovní hry zde měly hluboké kořeny a obohacovaly život zdejších rolníků, řemeslníků, obchodníků a dalších obyvatel. Stalo se to po napoleonských válkách, v roce 1816, kdy hořický tkadlec Paul Gröllhesel za pomoci faráře sepsal nový text pašijového příběhu a spolu s patnácti dalšími hořickými měšťany jej nacvičil a sehrál. Hra se nazývala “Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista – truchlohra o pěti jednáních s předehrou”.
Herci ji předváděli před velikonočními svátky; s jistými přestávkami a také s řadou úprav až do roku 1887. Hrálo se mimo kostel, v hostinských místnostech, řadu let bez kostýmů a pouze s nezbytnými rekvizitami. V 80. letech 19. století provozoval pašijová představení místní ochotnický spolek a herci již hráli v kostýmech. V té době přišel do Hořic nadšený národopisec, profesor krumlovského německého gymnásia Josef Johann Ammann. Podařilo se mu získat původní Gröllheslův text a rozhodl se, že jej doplní a upraví tak, aby bylo možno sehrát nové velkolepé pašijové divadlo. Ammann, který pocházel z Tyrol, znal tehdejší pašijová představení v Oberammergau a Brixleggu a chtěl pozdvihnout hořické pašijové hry na jejich úroveň. Pro tento úmysl se podařilo získat jak hořické občany, tak německý ochranný spolek Deutscher Böhmerwaldbund (založen v roce 1884), za jehož přispění byla postavena v letech 1892-1893 nová divadelní budova a 25. června 1893 uvedena premiéra velkého pašijového představení. Hořické pašijové hry se od té doby staly pojmem.
V prvních letech se konaly každoročně (1893, 1894, 1895, 1896). Představení navštívilo v prvních dvou letech 80 tisíc návštěvníků. Hlediště divadla bylo po prvním ročníku dostavěno na nevídanou celkovou kapacitu 2 000 míst. Mezi hosty pašijových her byli i členové císařské rodiny, členové předních šlechtických rodů, vysocí církevní hodnostáři a další významné osobnosti. V roce 1897 zde američtí filmaři natočili první celovečerní film. Do první světové války se hry ještě konaly v letech 1898, 1903, 1908 a 1912. Dalších představení se Hořice dočkaly až v roce 1923 a potom v letech 1927, 1930, 1933 a 1936. Všechna představení byla hrána německy. V roce 1923 byl text přeložen do češtiny a celkem šestkrát knižně vydán.
V době druhé světové války byly pašijové hry v Hořicích nacisty zrušeny a budova divadla změněna na sklad vojenského materiálu. Zdálo se, že tradice hořických pašijových her skončila. Po porážce nacistů Hořice patřily k těm místům v obnoveném Československu, odkud byli vystěhováni němečtí obyvatelé. Do obce přicházeli noví osídlenci, kteří se pod vedením Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře P. Jana Václava Straky rozhodli navázat na předválečnou tradici a pašijová představení obnovit. Jako základ představení sloužil nový český překlad starého pašijového textu, který pořídil Msgre. Antonín Hořice na Šumavě, pašijové hry, představení v českém jazyce po roce 1945, Herodes, foto Melka. Hořičtí obyvatelé provedli nezbytné opravy budovy pašijového divadla, vybavení jeviště i kostýmů. Nácvik her začal již v roce 1946. Česká pašijová představení se konala v letech 1947 (tehdy ještě ve zkrácené podobě) a 1948 a setkala se s velkým zájmem. Jednalo se celkem o dvacet plakátovaných termínů a hlediště divadla bylo podle pamětníků vždy plné.
Po roce 1948 se vládnoucí komunistická strana snažila o rychlou likvidaci zbytků hořické pašijové tradice. Divadelní budova sloužila nejdříve jako ovčín a sklad slámy. Potom byla dřevěná stavba rozebrána a v roce 1966 byly zděné části budovy spolu s blízkým poutním kostelíkem zničeny trhavinou. Starodávnou tradici připomínala pouze dokumentace uchovaná v soukromých a církevních sbírkách a v depozitářích archívů a muzeí.
Ke změně došlo až po listopadu 1989. Díky neúnavné iniciativě prvního svobodně zvoleného starosty obce ing. Miroslava Čuňáta a řady dalších nadšených lidí, z nichž jmenujme alespoň ing. Karla Filu a Růženu Hotovou, vznikla na sklonku roku 1990 Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě – Pašije. Potom již následoval nepřetržitý sled událostí: PhDr. Jindřich Pecka napsal novou českou pašijovou hru, skladatel Jaroslav Krček složil hudbu a se souborem Musica Bohemica ji nahrál a nazpíval; zkušený divadelník Antonín Bašta se chopil režie a v Hořicích i v okolí se našli amatérští herci. Od června roku 1992 začaly zkoušky a nebyla to vždy práce snadná. Hořická učitelka Alena Strašrybková navrhla kostýmy a zdejší ženy je ušily z látek darovaných podnikem Jitex v Písku. Nejnovější historie českých pašijových představení v Hořicích na Šumavě začala premiérou 29. června 1993.
V prvních čtyřech ročnících se uskutečnilo celkem 36 představení, která navštívilo takřka 10 tisíc diváků z Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Francie i odjinud. Byli mezi nimi četní zástupci pašijových společností z celé Evropy, stejně jako představitelé veřejného života. Nechyběli ani představitelé církevních kruhů: papežský nuncius v České republice Giovanni Coppa, arcibiskup pražský kardinál Miroslav Vlk, českobudějovický biskup Antonín Liška, generální vikář českobudějovické diecéze Václav Dvořák a další. Pašijová představení v Hořicích na Šumavě však neobohacují pouze život lidí v obci a okolí. Vnímaví lidé z domova i z ciziny přicházejí do malé šumavské obce, bez rozdílu národnosti se nechávají oslovit starodávným biblickým příběhem a dosvědčují tak srozumitelnost a sílu jeho poselství.
Zdroj: Encyklopedie > Město Český Krumlov
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
( Z cyklu Stará Šumava)