STARÁ ŠUMAVA: Odlety zvonů do Říma
Zvony nám stále připadají krásné a magické, jako všechny atributy provázející dějiny lidstva již po tisíciletí. Ve starém Egyptě zvony ohlašovaly slavnosti na březích Nilu a v Římě otevření lázní nebo shromáždění lidu. Do křesťanské liturgie se zvon dostal až roku 313, kdy kněží začali svolávat k bohoslužbám zvoněním.
O rozšíření se zasloužil papež Řehoř v sedmém století, kdy bylo vydáno nařízení o zvonění. Hlas zvonů se v té době rozeznívá při volbě, korunovaci i pohřbu krále, ale i při požárech nebo před vpádem nepřátel. Tajemství odlévání zvonů střežily rodiny zvonařů po celé generace. K lití zvonů se tehdy vázala i řada pravidel. Při jejich lití nesměl nikdo zalhat a zvonovina na výrobu se nesměla nikde ukrást. Zvony by prý provinilce prozradily svým hlasem a on by za hřích zaplatil svým životem. Pokud by se zvony přemístily do jiné zvonice, odletěly by prý znovu zpět, stejně jako po velikonočním týdnu přiletí z Říma.
Nevěříte? Tak poslouchejte během velikonočních svátků to nezvyklé ticho bez zvonů. Výlet zvonů do italské metropole patří tradičně k velikonočním svátkům. Kdy tam letí, jak dlouho tam pobudou a proč to vlastně dělají? Už není mnoho míst, kde kluci na Zelený čtvrtek a Velký pátek obcházejí s řehtačkami vesnici a zpívají o tom, že Kristus Pán „pro své umučení dal nám věčnou milost a po tomto životě v nebi věčnou radost“. Hrkalo se vždycky šestkrát: poprvé vpodvečer na Zelený čtvrtek, čtyřikrát na Velký pátek – k tomu se přidalo také honění Jidáše, a naposledy na Bílou sobotu v pět hodin ráno.
Pověst o odlétání zvonů do Říma na Velikonoce je všeobecně známá. Vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) zvony umlkají a odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Někdy se tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž.
V tomto průvodu se objevují i někteří podivní hosté – zvonový kov se totiž ani při rozlití nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piavě postrádali o velikonoční noci svá děla.
Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní – není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pak jim papež požehná za věrné služby: Milé zvony, děkuji vám za celoroční práci. Svědomitě jste plnily svoje úkoly. Zvaly jste lidi k modlitbám, ohlašovaly svatby, křty, úmrtí i pohřby, zvonily jste klekání, šturmovaly jste, když se blížil požár nebo velká voda. Svým hlasem jste zaháněly démony a zlé moci, ale taky bouřku, vichřici, epidemie či nepřátelská vojska. Za to vám nyní žehnám! Buďte zdrávi a na shledanou o příštích Velikonocích! Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“
Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.
K hlasu zvonů se vztahují i jiné pověsti a pověry: kdo si uřízne kus provazu od zvonu, dokáže podojit každou krávu, kam až je slyšet hlas příslušného zvonu. Známá prastará pověra je zvonění na mraky, které mělo zahnat blížící se bouři. Tato pověra má kořeny ještě hluboko v pohanských dobách, kdy lidé věřili, že zlé démony lze odehnat hlukem. Z toho důvodu se také církev snažila tuto pověru vymýtit, ovšem nutno dodat, že v celku neúspěšně, a tak ji později tiše schvaluje – ostatně zvon byla věc posvěcená Bohem.
U nás zvonění na mraky zakázal také Josef II., ale ani on neuspěl a zřejmě byste i dnes našli některé horské vsi, kde se to dosud provozuje. Když se prý pokřtěné nemluvně dotkne ústy provazu od zvonu, zažene to od něj na celý život ďábla. Ale pozor – jestli se ústy dotkne samotného zvonu, neudrží nikdy žádné tajemství
Olej, kterým se promazávají čepy, v nichž je usazena zvonová hlavice, lze prý užít jako vynikající lék proti nemocem kloubů.
A lidová moudrost říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku, což se zatím při obou válečných rekvizicích potvrdilo.
Na prachatické Zlaté stezce zvuk zvonu varoval kupecké karavany, aby v noci nesešly z cesty – říkalo se mu soumarské zvonění. Církev se však začala bránit proti tomu, aby byly zvony na kostelích využívání k tak světským účelům. Obce si proto musely pořizovat zvony vlastní. Ty pak ohlašovaly konec trhů, svolávaly konšely k rokování, “zvonily na pokoj”, když přišla uzavírací hodina pro městské šenky, nebo byly dokonce i zavěšovány na potupný pranýř.
„Zvony, vy se lidem podobáte, pláčete, radujete se, srdce máte. Provázíte člověka od kolébky až do hrobu.”
Zdroj: Knihy veršů, Jan Neruda – Legenda o chudobě Otci, KOLÁŘÍK, M. – Mluva a moc zvonů v podání lidovém. IN: Český lid 1927, str. 71 – 72. ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)
Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.
Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.
Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.
Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.
A teď zase srdce zvučí
hučí, porozumí,
v rozechvělé pobožnosti
v chorus zvonů šumí.
Letí s sebou, šumí s sebou,
celo rozechvělé,
jak by putovalo k Římu
ve kovovém těle.
Skáče, jako v dětském těle
dětské srdce skáče
bože, zvuk ten k smrti smutný,
kdož to, bože, pláče?