STARÁ ŠUMAVA: Ó, Jidáši nevěrný
Honění Jidáše připomíná zradu jednoho z Kristových učedníků. Jde o poměrně starý zvyk. Začínalo se v kostele, za Jidáše se obvykle vybíral chlapec s ryšavými vlasy, a když dal během bohoslužby kněz pokyn, Jidáš vyběhl ven pronásledován omladinou s řehtačkami. Zastavovali u všech stavení a koledovali, část darů šla zpět na kostel.
Obyčej tzv. honění Jidáše bývá mnohými badateli považován za jednu z nejstarších českých velikonočních her, která se v 16. století stala součástí liturgických obřadů konaných na Zelený čtvrtek a později dala vzniknout oblíbené dětské zábavě, udržované na venkově ještě v 1. polovině 20. století.
Na Zelený čtvrtek chodili v některých krajích po skončení mše na „obchůzky“ koledníci, kteří zpívali popěvky líčící, jak Jidáš zradil svého Pána a vydal ho do rukou nepřátel. Někdy z kostela v okamžiku, kdy kněz začal sloužit mši, vybíhal chlapec převlečený za Jidáše a ostatní děti ho s klapačkami
a řehtačkami honily. Stávalo se ale, že z chrámu vybíhali všichni chlapci najednou a Jidáše zobrazoval nejrychlejší z nich.
Za Jidáše bývali často vybíráni chlapci se zrzavými vlasy. Při honění Jidáše se provolávaly nejrůznější říkanky, například: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme, Kyrie elejson…“
Na honění Jidáše jako na oblíbenou chlapeckou zábavu vzpomínal i Jindřich Šimon Baar (1869–1925):
Když se Král se sousedem Smolíkem vraceli z Týna v poledne domů, vítali je už zdaleka drkači. Ohlašovali místo zvonu poledne (…) Dřevěné klapačky, drkačky i řehtačky rachotily, daleko široko nesly se jejich suché, praskavé zvuky, ptáci v sadech přestali šveholit a ulekaně naslouchali podivné hudbě
i písni, která se chvěla vzduchem. Dobře seřazený chlapecký průvod vyšel od chrámových dveří, v jeho čele kráčel uznávaný vůdce, kápo, Klikovic Martínek, sám a sám, neboť měl drkačku, jakou tu jakživ žádný neviděl. Občas zvedl vůdce jako kapelník svůj záviděníhodný nástroj do výše, všichni
hned „podtrhli“ drkání a spustili píseň:
My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrném Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista Židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořít,
s čertem ďáblem se tám mořit.
Až Jidáše chytíme,
do vohně ho hodíme.
(JINDŘICH ŠIMON BAAR, OSMAČTYŘICÁTNÍCI)
K pronásledování Jidáše docházelo i v jiné velikonoční dny, například na Velký pátek nebo Bílou sobotu. Někdy se nad Jidášem konaly soudy, nebo byl Jidáš v slavnostním průvodu veden od stavení ke stavení na dlouhém řetěze nebo provaze. Postava Jidáše byla v lidovém prostředí velmi oblíbená a v předvelikonočním čase často zmiňovaná. Figuríny ze slámy představující Kristova nehodného učedníka se obřadně topily, věšely, shazovaly z kostelních věží nebo pálily večer o Sazometné středě nebo na Zelený čtvrtek. Oheň zapalovaný a svěcený před křesťanskými chrámy o velikonoční slavnosti Vzkříšení se nazýval Jidášův oheň nebo Jidášovo dřevo.
Pálení Jidášova ohně spojované v lidovém prostředí s množstvím pověrečných praktik popsal v roce 1838 český buditel a spisovatel Jan Jeník, rytíř z Bratřic (1756–1845):
To když se pak stalo a kněžstvo zas do kostela odešlo, povstane ihned hlasitý křik a pranice mezi diváky a svíčkovou bábou; neboť každý z nich popadá hltavě uhlí a popel z téhož spáleniště, což svíčková bába brániti usiluje, protože se domnívá sama to právo míti na to posvátné uhlí a popel, aby to mohla v pobožných domech rozprodávat.
K podobenstvím velikonočního poselství patřilo pálení tzv. Jidášovy brady. V nejstarším tištěném pražském rituálu z roku 1496 je jeho provádění uvedeno v závěru obřadů konaných o Bílé sobotě. Na kazatelny se v chrámech upevňovala tyč omotaná koudelí, zakoupenou pro tuto příležitost farníky, která se zapalovala. Kněz na hořící „Jidášovu bradu“ ukazoval za zpěvu: „Pohleďte, jak sláva tohoto světa pomine!“ a věřící si názorně připomínali pomíjivost pozemského života v „záři Kristova světla“. Tento obřad se dodržoval ještě v barokní době. Podle svědectví z roku 1609 se ale „Jidášova brada pálila hned v první části mše (Kyrie Eleison) před svěcením paškálu“.
Zdroj: Český lid: Etnologický časopis – Čeněk Zíbrt
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)